Podporuj, ale prověřuj
Periodicky se v médiích dočítáme o kritice existence speciálních škol, kojeneckých ústavů, či dětských domovů. Stále stejné tváře se předhánějí v předkládání důkazů o potřebě rušit tato zařízení, aby se odstranily problémy s nimi související. V prvním případě to jsou problémy se vzděláváním romských dětí, které jsou společně se svými rodiči a jistě i prarodiči obětmi tohoto diskriminačního systému vzdělávání, ve druhém případě to jsou kojenecké ústavy a dětské domovy, které jsou svojí existencí na vině, že přibližně deset tisíc dětí vyrůstá mimo rodinu v podmínkách předurčujících k dráze v životě neúspěšných deprivantů.
Tento způsob myšlení a simplifikace problému stylem: „aby mne nebolely zuby, je třeba zrušit zubaře“ u těchto, jinak jistě vzdělaných lidí již ani nepřekvapuje. Pouze je tím dokládán fakt, že salónní teoretici, převážně bez potřebné erudice a nekontaminováni praxí, vědí vždy ze všech nejlépe, jak problémy řešit. Pouze úspěšný výsledek je v nedohlednu.
Dokonce jeden z nich, bývalý vrcholný politik, přispěchal s tvrzením, že za problémy napětí mezi obyvateli severu Čech a jiných exponovaných lokalit je segregace romských dětí ve školách a jejich vymísťování do základních škol praktických, čímž je jim bráněno ve vzdělávání. Stále stejná píseň, kterou neziskové organizace, ale také někteří oficiální předáci Úřadu vlády pějí pod okny různých mezinárodních soudů či výborů na ochranu kohokoliv a prachobyčejně pomlouvají svého chlebodárce – Český stát. Myslím, že v tomto jsme skutečně na mezinárodní scéně raritou.
Různými teoretiky nám jsou dávány za vzor vybrané evropské státy, které se dokáží s problematikou minorit a dětí v ústavní péči vypořádat lépe než my. Je zvláštní, když se jedná o země, v nichž jsou časté pouliční nepokoje a mladí lidé na okraji zájmu státu z absence pozitivní perspektivy destruují vše kolem, včetně sebe. Je zvláštní, že to jsou země, kde je procento jak negramotných, tak po okrajích měst se potulujících nebezpečných dětských gangů výrazně vyšší než u nás. Vesměs jde o mladé lidi, kteří nemají díky nezájmu státu o jejich uplatnění nějakou perspektivu a díky tomu rezignují na jakékoliv společenské hodnoty. Je snadno zodpověditelnou otázkou, co je lepší. Zda několik tisíc dětí v dětských výchovných institucích, nebo desítky tisíc dětí bez domova, byť „státního“, které se nekontrolovaně pohybují společností a jejichž jedinou životní filosofií je škodit.
Je jisté, že náš stát v řešení problematiky rodin s nízkým socioekonomickým statusem doposavad nepostupoval správně. Ale není pravdou, že se nesnažil. To by nevynaložil až stovky miliónů korun na zlepšení stavu, jenž se táhne již z dob socialismu. Asi by nevynaložil takové množství financí na podporu neziskových organizací, jejichž místo by mělo být především v přímé práci s rodinami. Systém poskytování finančních podpor bez podmínky odvedení jakékoliv potřebné práce pro místní komunitu, nepodmíněnost finanční podpory předkládáním účtů za utracené peníze z těchto dávek, bez vyžadování dodržovat povinnost školní docházky prostě nemůže fungovat a vede jednoznačně k destrukci motivační složky osobnosti a rezignaci na vše, co vyžaduje trochu úsilí. Tuto skutečnost nezlepší příspěvky vybraným sociálně znevýhodněným na svačiny, cestu do školy, nebo na školní pomůcky, či další drobnosti, které o školní docházce skutečně nerozhodují. Pouze ještě víc polarizují napětí ve společnosti. Ono totiž nic smysluplnějšího, kromě průběžného skládání účtů za utracenou státní podporu a trestání při jejím zneužití neexistuje. Dala by se zde uplatnit parafráze známého rčení: „Podporuj, ale prověřuj.“
Jiří Pilař,
předseda ASP ČR