Prohlášení předsedy ASP 26. 3. 2015
Školský zákon - vzdělávací kompromis
Před nedávnem byl poslanci schválen poslední návrh novely školského zákona. Konečná podoba nemůže zcela vyhovovat nikomu, ale pámbů zaplať za kompromis, který z četných debat u kulatých stolů s ostrými hranami mezi poslanci, úředníky, odborníky a příslušníky různých neziskovek vzešel. Nakonec je dobře, že se v textu zrcadlí více názory odborné veřejnosti než přání různých aktivistů, ať již pocházejí z neziskového či ziskového sektoru.
Schvalování předcházelo několik let dohadování, obviňování, dokazování, které vzdělávané skupiny diskriminujeme, leckdy již jen tím, že je nutíme plnit Ústavou ČR danou povinnou základní školní docházku. Ministerstvo školství pod vlivem tlaku prosazování inkluze „za každou cenu“ ze strany některých neziskových organizací, které se často nejen názory, ale i personálně prolínají s Radou vlády pro lidská práva, vládní Agenturou pro sociální začleňování či Kanceláří veřejného ochránce práv, se již po několik let snaží nalézt kompromis mezi přáními těchto aktivistických sdružení a opodstatněnými názory odborné veřejnosti. Nutno poznamenat, že se mu to zjevně příliš nedaří a jeho představitelé kroky, hledajícími kompromisní cestu mezi řešením politickým a odborným spíš připomínají neohrabané tanečníky mezi vejci, která praskají pod jejich kroky. Tak se již běžně stává, že při bilaterálních jednáních je dáno za pravdu zástupcům odborných asociací pedagogů a psychologů, ale vzápětí již ministerští hledají kroky jak odbornou veřejnost poněkud obejít, aby byly uspokojeny zájmy výše zmíněných neziskovek.
Jádrem problému je utkvělá představa aktivistů, že do základních škol praktických jsou neoprávněně zařazovány romské děti. Tyto své představy vyjadřují pomluvami našeho státu, které adresují to do Bruselu, tu do Štrasburku, aby pak získávaly na svoji činnost slušné státní dotace. A vůbec jim nevadí zjištění České školní inspekce, která již v roce 2009 provedla šetření ve 171 školách, v nichž sledovala 15 894 žáků. Sama ve své zprávě „Informace z tematické inspekce v bývalých zvláštních školách“ uvádí, že z tohoto počtu žáků bylo šetřením zjištěno 110 žáků bez správné diagnostiky, což se rovná počtu 0,69% z celkového počtu (romských žáků z tohoto počtu bylo 29, což se rovná 0,18% z celkového počtu sledovaných žáků). Počet žáků bez prokázaného souhlasu zákonných zástupců byl tehdy zjištěn v počtu 179 žáků, což se rovná 1,09% z celkového počtu sledovaných žáků. Tedy v souladu s platnou legislativou bylo správně zařazeno 98,22% žáků z celkového počtu sledovaných. A od té doby rozhodně k navyšování nesprávně zařazených žáků nedochází, protože poradenská zařízení, jsouce pod velkým tlakem, velice váží, než dají souhlas ke vstupu do speciální školy. Je samozřejmé, že každé nesprávně zařazené dítě, je zcela jednoznačně chybný postup. Ale z četnosti jasně vyplývá, že se nejedná o systémový nedostatek, ale individuální pochybení.
Z uplynulých diskusí mne fascinovalo, jak mnoho z lidí ohánějících se demokracií, svobodou slova, právem na vlastní názor a bojem proti diskriminaci je ve své podstatě extrémními militanty. Jakmile jim někdo sděloval, byť v daném oboru podstatně erudovanější, že v některých svých zásadních názorech nemají pravdu, stal se téměř jejich třídním nepřítelem. Mnohdy nemohu věřit vlastním očím, jak tito „takyodborníci“ pedagogy a psychology, kteří se skutečně léta vzděláváním zabývají a s žáky vyžadujícími speciální přístupy ve vzdělávání konkrétně pracují, označují za brzdy dalšího rozvoje vzdělávacího systému jen proto, že zpochybňují některé jejich praxí nepodložené teorie. Z mnoha příspěvků aktivistů z neziskovek do této diskuse jak rudý prapor ční filosofie „všechno všem a každému vše podle jeho přání“. Tato myšlenka je sice lákavá, ale my starší si živě vybavujeme, kam až může dojít.
Myslím, že novela školského zákona má ještě jedno pozitivum a to že ti, kteří se svými nadoblačnými vizemi příliš neuspěli, začínají alespoň částečně přebírat některé myšlenky, po celou dobu sdělované odborníky. Je příjemné sledovat, jak si osvojují to, co ještě před nedávnem kritizovali. Jen poněkud zapomínají ve svých chytristikách uvádět zdroje, které je k těmto názorovým kotrmelcům přivedly. Dokonce se z jejich řad dovídáme, že speciální školy nikdy rušit nechtěli, jak tvrdí jeden z předáků Člověka v tísni, prý že to je dezinformace „druhého tábora“ (myšleno speciálních pedagogů). Nicméně vzápětí sdělí, že psychologické testy jsou hloupé a mají na vině přestup žáků z běžných základních do speciálních škol. Ještě, že si jejich různá prohlášení a tiskové zprávy archivujeme. Jak krátkou mají při svém mládí paměť.
Poslední novelou zákona určitě nebude ohrožena úroveň vzdělávání romských žáků, jak se v médiích také můžeme dozvědět. Naopak vidím prostor k dalšímu zlepšování situace v této oblasti a věřím, se můžeme dále posunout závěry výzkumu prezentované eurokomisařkou Viviane Redingovou (2012), který jsme na rozdíl od různých obviňování České republiky z diskriminace v médiích ani nezaznamenali. Tedy jen ve zkratce. Úroveň vzdělání a uplatnění na trhu práce mají dle této studie Romové v České republice nejvyšší v rámci jedenácti sledovaných evropských zemí (včetně Francie, Itálie, Španělska, Polska, Maďarska, Slovenska, Řecka apod.) – byť samozřejmě není dobrá (vzorek 22 000 osob). Podíl středoškolsky vzdělaných Romů v naší zemi dosahuje téměř 30% oproti průměrně 15% v dalších zemích. Na to navazuje počet 40% zaměstnaných Romů u nás oproti 10 – 20 % v ostatních sledovaných zemích atd. Z těchto údajů vyplývá, že se náš stát naopak velice snaží vzdělávat všechny své žáky a to bez ohledu na rasu či barvu pleti a že se nemáme rozhodně za co stydět. Někdy improvizujeme, to je pravda, ale nemůžeme říkat, že systém je nastaven a priori ve smyslu omezování práva na vzdělání dětí ze socioekonomicky slabých skupin obyvatel.
Dnes má drtivá většina romských dětí ukončenou povinnou školní docházku, díky její vymahatelnosti u nás existuje ve srovnání s jinými evropskými zeměmi jenom minimální negramotnost a to, byť to si to někteří nechtějí připustit, právě zásluhou základních škol praktických, dříve zvláštních škol. Na tyto školy navazují odborná učiliště s pestrou škálou učebních oborů, vycházejících z potřeb zaměstnavatelů. Není to sice stav idylický, Každopádně paradoxně otevírající větší uplatnitelnost na trhu práce těmto absolventům, než absolventům běžných středních odborných učilišť. S tímto se jinde v Evropě v podstatě nesetkáme a možná i proto jsme ve výše uvedeném průzkumu obstáli se ctí.
Myslím si proto, že bychom se odpovídajícími ustanoveními zákona, který poskytuje prostor pro systematickou práci v rámci prevence školní neúspěšnosti mohli dočkat ještě dalších potřebných zlepšení celkové situace v oblasti vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Tolik diskutované vypuštění pátého odstavce nově zařazeného § 16 a, který hovořil o potřebě respektování nejnovějších poznatků vědy pracovníky v poradenských zařízeních, nikomu nikterak neublíží. Jednalo se pouze o prázdnou floskuli, která naprosto zbytečně vzbudila některé vášně. Asociace speciálních pedagogů původně navrhovala zrušit celý tento paragraf, protože je v něm obsažen text, který ve svých podrobnostech patří spíše do chystané poradenské vyhlášky, než do zákonné úpravy.
Zákon v § 16 hovoří o podpůrných opatřeních, která mají reflektovat zdravotní stav a další životní podmínky, v nichž dítě vyrůstá. Jejich členění do pěti stupňů může vyvolávat diskuse, nicméně definované stupňování nadstandardní podpory školní péče je jednou z možností jak tuto péči kvantifikovat finančně. Otázku však vyvolává způsob, jakým se ministerstvo zhostilo potřeby vytvořit podpůrné materiály pro učitele. Z evropských peněz zadalo v podstatě tentýž úkol jednak své přímo řízené organizaci a zároveň doc. Michalíkovi z Pedagogické fakulty v Olomouci, k němuž na tento projekt doputovalo mnoho miliónů korun. Myslím si, že jde o nehospodárné vynakládání svěřených prostředků, zvláště pak když máte tuto „těžkou“ literaturu v rukou (jsou to vskutku váhově mocné svazky) a můžete si počíst. Navíc je zajímavé i to, že na Michalíkově úkolu významně participují stejné neziskovky, které tak zuřivě prahnou po rušení základních škol pro žáky s mentální retardací.
Teď má ministerstvo problém jak z celé šlamastiky vybruslit, podle koho začít koncepčně pracovat. Ať rozhodne jakkoliv, nebude to dobře. Jeho přímo řízená organizace je v zajetí politikaření ministerstva a Michalíkův tým se zaštiťuje státní nevládní organizací, která má díky své zahraniční činnosti po zásluze skvělé renomé, ale její tuzemská větev odbornému rozvoji potřebných dětí příliš nepomáhá.
Nyní přichází na pořad tvorba vyhlášek a potřeba úprav v rámcových vzdělávacích programech, jejichž úkolem je rozpracování schváleného zákona do použitelných norem. Zde by mohl být další prostor k likvidaci základních škol praktických, ale doufejme, že pouze slyším trávu růst. Přes výše uvedené chci věřit, že schválený zákon ve své kompromisní podobě přinese jisté ochladnutí ve vzdělávacím kotli. A tak můžeme doufat, že pod ním nebude nikdo ve jménu svých zištných představ přikládat neekologické palivo, jímž by zase začal otravovat své okolí.
Jiří Pilař, předseda Asociace speciálních pedagogů ČR