PaedDr. Jiří Pilař o inkluzi v DVTV
Předseda pražské sekce asociace hostem Martina Veselovského v DVTV:
https://video.aktualne.cz/dvtv/pribyva-zaskolaku-a-deti-selhavaji-ucitele-nebyli-na-inkluzi/r~65e83550f61e11e8a1900cc47ab5f122/
Předseda ASP: Inkluze pomůže jen některým
České školství v posledních letech prochází neustálými turbulencemi. Ministři se od roku 2006 střídají téměř v ročních intervalech a zásobují ministerstvo různými představami, které jim mnohdy nakukají do hlav lidé vydávající se za odborníky, ale často po většině motivovaní možností přiživit se na výdajích ze státního rozpočtu. Ať již to byl tzv. internet do škol, který pomohl jenom někde a především někomu na úkor školních metodiků prevence, pro které jsme na přelomu tisíciletí prostředky původně připravili, první rámcový vzdělávací program, který tehdy většině krajů vytvořila za velmi tučný obolus parta bývalých vysokých ministerských úředníků, předražené aktivity v rámci mnohaletých příprav státní maturity, různé výzkumné úkoly, které nikomu krom peněz nic nepřinesly a mnoho dalších aktivit, na které ministerská kasa stále nemůže zapomenout.
V posledních letech je takovým lákadlem myšlenka tzv. inkluze ve vzdělávání. Ne, že by to byla představa lichá. Ono poskytnutí možností rovného přístupu ke vzdělání, je ideálem patrně nás všech a těžko se najde někdo, kdo by nefandil žákům, aby se pokud možno se svými deficity vyrovnali co nejlépe a ještě lépe v běžných školských podmínkách. Je určitě správnou myšlenka větší prostupnosti systému základního vzdělávání, otevřít je všem dětem. Nicméně je ale zcela jistě nesprávné vzdělávat všechny žáky bez ohledu na jejich intelektové schopnosti v prostředí běžné školní třídy, která ty nejslabší staví do pozic outsiderů a třídních šašků, případně je ze svého středu přímo vypudí.
V létě loňského roku byl poslanci schválen poslední návrh novely školského zákona a v těchto dnech i jeho poslední novela, která měla účinnost schváleného zákona o dva roky odložit. Nestalo se tak a poslanci bez ohledu na téměř sedmdesát tisíc podpisů pod peticí za zachování standardního speciálního vzdělávání hlasovali proti absolutní většině těch, kteří školství opravdu rozumějí, nebo mají s integrací svých dětí neblahé zkušenosti. Možná nechci znát důvod, protože podkladů o nepřipravenosti škol na „společnou inkluzi pro všechny“ měli z těchto kruhů víc než dost.
Před několika týdny vyšla ve Sbírce zákonů Vyhláška o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Obě normy mají jedno společné – snaha o kompromis mezi neznalými, ale o to urputnějšími politicky vlivnými aktivisty a odbornou veřejností, která je sice vybavena pedagogickou teorií a praxí, nicméně s minimálním politickým vlivem. Šlo ale opravdu jen o snahu. Ministerstvo neustále argumentuje, že vše bohatě diskutovalo s odbornou veřejností. To je pravda. Ale již nesděluji to „B“ – že ji vyslyšelo pouze v marginálních případech a do věcí zásadních si nenechalo mluvit. Je to zvláštní, když v současné době na ministerstvu nenajdete žádného odborníka na speciální vzdělávání a i vedoucí daného oddělení má se školstvím společné jen to, že do školy chodila. Pravda, se ziskuchtivými neziskovkami je propojená dokonale.
Schvalování předcházelo několik let dohadování, obviňování, dokazování, které vzdělávané skupiny diskriminujeme, leckdy již jen tím, že je nutíme plnit Ústavou danou povinnou základní školní docházku. Výsledek odpovídá průběhu tvorby – jeden velký chaos, který je ministryní Valachovou, odchovankyní Úřadu veřejného ochránce práv, což je v současné podobě názorově také taková aktivistická organizace, vydáván za promyšlenou koncepci. No, není divu, když s vážnou tváří sděluje, že těžší formy mentální retardace na rozdíl od té lehké (kdo s ní má zkušenosti tak ví jak je reálně těžká) ještě léčit neumíme a dva nejvyšší „dovedové“ ze školní inspekce tvrdí, že za většinu mentální retardace svých dětí mohou rodiče sami. Říci to v kulturně vyspělejší zemi než je ta naše, letěli by na hodinu z místa.
Z uplynulých diskusí mne fascinovalo, jak mnoho lidí ze „ziskových neziskovek“, ohánějících se demokracií, svobodou slova a právem na vlastní názor, je prachobyčejnými extrémními militanty. Tito „takyodborníci“ ty lidi, kteří se skutečně vzděláváním odborně zabývají (ať to jsou speciální pedagogové, psychologové či učitelé v běžných školách) a s žáky vyžadujícími speciální přístupy ve vzdělávání konkrétně pracují, označují za brzdy dalšího rozvoje vzdělávacího systému, když vyjádří zásadní pochybnosti o smysluplnosti tohoto pokusu na dětech. Z mnoha příspěvků těchto aktivistů jak rudý prapor budovatelů komunismu vyčnívá filosofie „všechno všem a každému vše podle jeho přání“, protože každý má mít nárok na vše co si vzpomene. Realizací jejich anarchistických představ nemůže být výsledkem nic jiného, než že nikomu nic, protože na nic prostě nebudou peníze. Jako když by byli oděni do modrých svazáckých košil s rudou kravatou a na srdci hřáli knížku mladého komunisty. Možná proto mají tak intenzivní slyšení se svými nepravdami v jádru evropské levice – v belgickém Bruselu.
Zamýšlenou inkluzí bude ohrožena také úroveň vzdělávání nejen žáků intaktních, ale i těch se speciálními vzdělávacími potřebami, tedy paradoxně i žáků romských, kvůli nimž je celá ta lavina spuštěna. Je to škoda, protože závěry výzkumu prezentované bývalou eurokomisařkou Viviane Redingovou, který jsme, na rozdíl od různých obviňování České republiky z diskriminace, v denním tisku, ani nezaznamenali, hovoří zcela v náš prospěch. Úroveň vzdělání a uplatnění na trhu práce mají dle této studie Romové v České republice nejvyšší v rámci jedenácti sledovaných evropských zemí (včetně Francie, Itálie, Španělska, Polska, Maďarska, Slovenska, Řecka apod.) – byť samozřejmě není dobrá (vzorek 22 000 osob). Podíl středoškolsky vzdělaných Romů v naší zemi dosahuje téměř 30% oproti průměrně 15% v dalších zemích. Na to navazuje počet 40% zaměstnaných Romů u nás oproti 10 – 20 % v ostatních sledovaných zemích atd. Z těchto údajů vyplývá, že se náš stát naopak velice snaží vzdělávat všechny své žáky a to bez ohledu na rasu či barvu pleti a že se nemáme rozhodně za co stydět. Někdy improvizujeme, to je pravda, ale nemůžeme říkat to, co zde před časem papouškoval našimi neziskovkami nabrífovaný pan Shetty z Indie (šéf Amnesty International), že systém je nastaven a priori ve smyslu omezování práva na vzdělání romských dětí a záměrně vyčleňuje tyto žáky do speciálních škol.
Dle mého názoru, miliardy z evropských fondů jsou tak mocnou čarodějkou, že obluzují a nechávají zapomenout na smysluplné, ale dlouhodobé a tím nepopulární transformační kroky. Nicméně peníze odplynou a pro nedostatečný efekt, jiný se v našich podmínkách ani čekat nedá, nám zbydou jen oči pro pláč. Plakat nebudou pouze ti, kterým inkluze opravdu pomůže a jejichž kapsy těmito evropskými penězi notně zatíží. No a až jim peníze budou docházet, vše napraví opět několik lživých dopisů do Štrasburku či Bruselu.
Jiří Pilař, místopředseda RO TOP 09 Praha 11, předseda ASP ČR
Kategorie:
InkluzeMoravskoslezský kraj nesouhlasí se zaváděnou inkluzí od září 2016
Usnesení zastupitelstva Moravskoslezského kraje ze dne 17. prosince 2015 k problematice inkluze:
Zastupitelstvo kraje
(č. usnesení) 17/1814
1) nesouhlasí
se záměrem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, aby byli žáci s lehkým mentálním postižením připraveni o možnost vzdělávání podle upraveného vzdělávacího programu ve speciálních třídách a zařazováni pouze do tříd základních škol, kde zkomplikováním vyučovacích hodin může dojít ke snížení kvality výuky pro všechny žáky
2) ukládá
náměstkyni hejtmana kraje
seznámit se stanoviskem ministryni školství, mládeže a tělovýchovy Mgr. Kateřinu Valachovou, Ph.D.
Zodp.:
Mgr. Věra Palková
Termín:
ihned
Kategorie:
InkluzePardubický kraj přijal 16.12. 2015 usnesení, kterým odmítá připravované inkluzivní vzdělávání
Zastupitelstvo Pk projednalo předloženou zprávu a
1. vyslovuje
nesouhlas se zaváděním společného vzdělávání žáků v základních školách s účinností od 1. 9. 2016, zejména z důvodu nevyjasněných finančních, materiálních a personálních podmínek, dle důvodové zprávy, a přílohy č. 1 zprávy
2. ukládá
Janě Pernicové, náměstkyni hejtmana Pardubického kraje, seznámit se stanoviskem ministryni školství, mládeže a tělovýchovy, dle důvodové zprávy, a přílohy č. 1 zprávy
Termín: 31. 1. 2016
https://www.pardubickykraj.cz/aktuality/83675/soucasne-nastaveni-inkluze-znici-take-zakladni-skoly-kraj-prijal-usneseni-o-pozastaveni-vyhlasky
Kategorie:
InkluzePředseda ASP ČR k Akčnímu plánu inkluzivního vzdělávání
Aktivistický Akční plán inkluzivního vzdělávání.
České školství v posledních letech prochází neustálými turbulencemi. Ministři se střídají téměř v ročních intervalech a zásobují ministerstvo různými představami, které jim mnohdy nakukají do hlav lidé vydávající se za odborníky, ale často po většině motivovaní možností přiživit se na výdajích ze státního rozpočtu. Ať již to byl tzv. internet do škol, který pomohl jenom někde a především někomu na úkor školních metodiků prevence, pro které jsme na přelomu tisíciletí prostředky původně připravovali, první rámcový vzdělávací program, který tehdy většině krajů vytvořila za velmi tučný obolus parta bývalých ministerských úředníků, předražené aktivity v rámci mnohaletých příprav státní maturity, různé výzkumné úkoly, které nikomu krom peněz nic nepřinesly a mnoho dalších aktivit, na které ministerská kasa stále nemůže zapomenout.
V posledních letech je takovým lákadlem myšlenka tzv. inkluze ve vzdělávání. Ne, že by to byla představa lichá. Ono poskytnutí možností rovného přístupu ke vzdělání, je ideálem patrně nás všech a těžko se najde někdo, kdo by nefandil žákům, aby se pokud možno se svými deficity vyrovnali co nejlépe a nejlépe v běžných školských podmínkách. Je určitě správnou myšlenka větší prostupnosti systému základního vzdělávání, otevřít je všem dětem. Nicméně je zcela jistě nesprávné vzdělávat všechny žáky bez ohledu na jejich intelektové schopnosti v prostředí standardní školní třídy, která ty nejslabší staví do pozic outsiderů a třídních šašků, případně je ze svého středu přímo vypudí.
Během léta se v kanceláři Asociace speciálních pedagogů množily dotazy našich kolegů, kteří se seznámili s Akčním plánem inkluzivního vzdělávání na období 2016 – 2018, jak je možné, že se naše asociace na materiálu, jenž oplývá více slabými místy, než silnými stránkami mohla podílet (alespoň je uvedena jako na tvorbě spolupracující subjekt). Vždy jsme museli uvádět věc na prvou míru, a od spoluautorství materiálu se distancovat, protože naše připomínky, většinou zásadního charakteru, byly téměř všechny odmítnuty na úkor pseudolidskoprávních aktivistů.
K celkové úrovni textu jsme se vyjádřili jednoznačně, a to, že je materiál v této podobě pro ASP ČR nepřijatelný, protože se převážně a přednostně zabývá iluzorním řešením romské otázky a nikoliv vzděláváním všech dětí, žáků a studentů. Navíc svými tvrzeními, která by měla mít dopad na školské prostředí, zamezuje možnosti odborného vzdělávání žáků s lehkou mentální retardací a jen nedostatečně se zabývá vzděláváním žáků se specifickými poruchami učení a chování, kteří mají v běžném vzdělávání největší problémy a o mnoha z nich můžeme hovořit jako o obětech našeho školského systému. Převážně se jedná o chronicky neúspěšné žáky, s nimiž učitelé neumí pracovat. Jestliže chceme skutečně žáky naučit mít pozitivní vztah ke vzdělání, tak v nich nesmíme budovat pocity permanentního neúspěchu, který dříve nebo později má dopad i na jejich psychiku (většina mých klientů v psychoterapii). Nemyslím tím zmenšení nároků na vzdělání, ale jejich zlidštění.
V materiálu se sice hovoří o potřebě předškolního vzdělávání (do roku 2020 alespoň 95%?!), ale připouští pouze možnost mateřských škol. Zcela z materiálu zmizely přípravné třídy základních škol, které pro děti především s odkladem školní docházky mívají při správném vedení blahodárný význam (příklad základních škol v Praze 9, kde již několik let fungují s velmi pozitivními výsledky, včetně snížení množství odkladů – stačí se jen zeptat). Zde je patrná snaha aktivistů z vlivných neziskovek, kteří jsou vláčeni častěji emocemi než znalostí např. vývojové psychologie. Jinak by nemohli tvrdit, že sedmiletému dítěti s odkladem dá víc mateřská škola, než přípravná třída školy základní.
Jen obtížně lze rozumět jednomu z principů „povinnost se vztahuje na mateřské školy, tak aby akceptovaly všechny děti ze spádové oblasti bez výjimky a bez ohledu na trvalé bydliště a zajistily kvalitní vzdělávání a přípravu na základní školu“. Spádová oblast se přece rovná trvalému bydlišti, ne? Nebo obec bude nucena zajistit předškolní vzdělání každému, kdo se jejím rajónem jenom mihne? A co když nemá ve své územní správě pro mateřskou školu adekvátní pozemek? To bude vyvlastňovat soukromé vlastnictví? Nebo bude vytvářet mnohasethlavé mateřské školy o více patrech v nichž se děti budou ztrácet?
Jak chce ministerstvo vydat „metodický pokyn, který školám jasně ukládá, že nemůžou odmítat přijmout děti, které patří do jejich spádové oblasti“? Jednak tuto otázku řeší školský zákon, jen jeho dikci kontrolovat a navíc metodický pokyn ministerstva je pouze doporučující a pro jiné zřizovatele zcela nezávazný. Jak bude ministerstvo uplatňovat pojem znevýhodněné děti? To na jejich definici nechá provést další ze zbytných, ale finančně náročných výzkumů?
Dalším výkřikem do tmy jsou některé milníky, indikátory na rok 2018:
„Realizace místních ucelených strategií pro inkluzivní a kvalitní vzdělávání probíhá minimálně na 50 územích.
Realizuje se minimálně 5 příkladů dobré praxe řešení situace škol oslabených územní segregací.
600 škol se zlepší v kvalitě a inkluzivitě
Podpora škol se slabšími výsledky
Dostupnost kvalitního vzdělávání každého dítěte / žáka v inkluzivní škole;
Sdílené porozumění cíli: orientace na kvalitní a inkluzivní vzdělávání;
zpracování analýzy a návrhu využitelnosti odborných kapacit speciálních škol při vzdělávání dětí, žáků a studentů ve školách hlavního vzdělávacího proudu; zpracování analýzy naplněnosti škol samostatně zřízených pro žáky se zdravotním postižením, včetně analýzy odborné kapacity těchto škol ve vztahu k druhům zdravotního postižení jejich žáků a navrhnout koncepci využitelnosti odborné kapacity těchto škol pro podporu vzdělávání dětí, žáků a studentů ve školách tzv. hlavního vzdělávacího proudu.“
Perlou je rovněž „Hodnocení projevu předsudků je součástí kvalitativního hodnocení pedagogického procesu ze strany ČŠI.“ To skutečně samo ministerstvo přiznává, že naše školství je diskriminační a že ji tedy svojí činností léta toleruje? A diskriminační pouze vůči jednomu etniku, nebo vůči všem jedincům, kteří nějak „vyčnívají“ z davu? Tomu je třeba čelit právní cestou a ne kvalitativním hodnocením ČŠI.
To, že je naše školství v „dobrých“ rukou svědčí formulace jednoho z prioritních úkolů MŠMT na rok 2015 „Transformace přílohy RVP ZV-LMP do Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání“, kde se tvrdí, že „ MŠMT zruší přílohu školského zákona upravující vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením (RVP ZV LMP)“, ačkoliv školský zákon žádnou takovou přílohu nezná, protože RVP ZV – LMP není přílohou školského zákona, ale jedná se o přílohu RVP ZV.
O neznalosti z pohledu nákladů např. na učebnice pro zdravotně postižené svědčí určená částka 1 286 000 Kč na učebnice, učební texty a materiály. Za to se toho skutečně moc nesvede. Jen v letech 2000 až 2007 bylo každým rokem vymezeno téměř 6 mil Kč a zvládla se vždy pouze malá část potřebných učebnic. Informace pro neznalé – výroba speciálních učebnic, zvláště těch pro nevidomé je specifická, malonákladová záležitost a tudíž podstatně dražší, než podobné materiály pro běžné školy. Stejně tak základní školy se 680 tis. Kč mnoho učebních pomůcek pro 1. stupeň nepořídí, tedy pokud se jedná o plošné pokrytí a ne pouze o vybrané skupiny žáků. A navíc zdravotně postižení mají ze zákona nárok na všechny tyto učební texty zdarma. V kontrastu s tímto je počítáno na vzdělávání v jazyce národnostních menšin, multikulturní výchovu, integraci cizinců a výuku žáků – cizinců českému jazyku více než 26 mil. Kč.
„Na základě zpřesněných údajů z terénu a na základě výstupů projektu „Systémová podpora inkluzivního vzdělávání“ Univerzity Palackého Olomouc byly vypracovány dvě varianty kvalifikovaných odhadů nákladů na rok 2016 (září až prosinec) a rok 2017.“ Tato informace je rovněž zajímavá, protože je počítáno s částkami, které navrhuje externí organizace a přímo řízená organizace ministerstva, Národní ústav vzdělávání, který plnil téměř totožný úkol, s žádnými finančními odhady nepřichází.
Se zkušeností kolik peněz již olomoucký projekt stál a katalogy, které jsou jeho výstupy, budí přes svoji objemnost spíš úsměv, v některých pasážích s autory až soucit (např. rady učitelům kdo kde má za jakých podmínek sedět a podobné samozřejmosti, kterých jsou tyto svazky plné), se nabízí otázka na téma rentabilita toho všeho a zda nešlo spíše o to si vydělat, než něco smysluplného udělat. Nabízí se mi srovnání s pražským tunelem Blanka (samozřejmě ve školských ekonomických poměrech).
Je skutečně zarážející, jak velké slovo mají na resortním ministerstvu aktivisté z vlivných neziskovek, až to budí dojem, že se jich ministerští úředníci, zvláště ti ze speciálně pedagogického oddělení bojí. Je celému vzdělávání na škodu, že koncepčně se speciální pedagogikou již řadu let zabývají úředníci, kterým chybí potřebná odbornost, a tudíž jsou snadnou „kořistí“ těchto aktivistů. Jinak si jen obtížně můžeme vysvětlovat, proč z ministerstva vycházejí materiály úrovně kvality jako tento akční plán.
PaedDr. Jiří Pilař
Kategorie:
InkluzeSvětlé zítřky s inkluzí (Učitelské noviny 19/2015)
Integrace je ve školství chápána jako začlenění dětí se speciálními vzdělávacími potřebami v běžných třídách škol. Proti tomu nelze nic namítat, děti si musí zvykat na to, že lidé nejsou všichni stejní, že nemají stejné schopnosti a dovednosti, že nejsou stejně výkonní. V jedné třídě lze se zdravými dětmi vyučovat i děti, které jsou zdravotně postižené, ať už tělesně nebo třeba zrakově či sluchově. Pokud jde o jednotlivce, kteří rozumí tomu, co se probírá.
Integrace má své hranice, které leží u hranic mentálního postižení. Děti s mentálním postižením (MP) nebudou nikdy rozumět všemu, co se učí jejich vrstevníci, nejsou schopny všechno pojmout, i kdyby se rozkrájely. Proto se pro ně před mnoha desítkami let zřídily samostatné třídy s upraveným vzdělávacím programem, kde se jim při nižším počtu žáků mohl učitel mnohem více věnovat.
Inkluze. Prý jde o naprosto odlišný přístup, který předpokládá zařazení všech dětí do běžné školy. Všechny se učí spolu, naučí se spolupracovat, vzájemně se tolerovat a pomáhat si. Můžeme již několik let pozorovat, jak zastánci inkluze bojují za jednotnou školu, za rovné příležitosti. Nepřipomíná nám to něco? Neučili jsme se o husitském hnutí, o Pařížské komuně, o Komunistické internacionále? Všichni víme, že to byly ideologie, které chtěly nastolit spravedlnost v naivní představě, že jsme všichni stejní a sobě rovní. Ale lidé takoví nikdy nebudou. Díky tomu zaujímají různá postavení ve společnosti. Vždy mezi námi budou jedinci nadprůměrní, průměrní, podprůměrní a bohužel i ti, kteří nemají ani na to, aby byli v pásmu podprůměru. Přírodě neporučíme. A je naším údělem to respektovat a společnost budovat s ohledem na tuto skutečnost. Rovněž tak vzdělávání. Jen rozumově nejschopnější budou dělat práci, která nejvyšší rozumové schopnosti vyžaduje. Každý prostě nemůže být lékařem, soudcem nebo architektem. Každý ale může být užitečný podle svých schopností, pro každého existuje přiměřené uplatnění. A těm, kteří ranou osudu nemohou vykonávat žádnou činnost, těm stát musí pomoci přežít.
Ideály úplné inkluze jsou jen utopií. Čím dřív to odpovědní pochopí, tím méně bude škod. Je třeba rázně odmítnout nesmysly a záměrné lži, že jsou u nás některé děti diskriminovány a úmyslně postaveny mimo hlavní vzdělávací proud, aby nedosáhly hodnotného vzdělání. Všichni přeci vědí, že každé dítě, pokud nemá evidentně těžké mentální postižení, má možnost vstoupit do systému vzdělávání ze stejné startovní čáry v 1. třídě běžné školy. Někteří však nestačí tempu a musí se na ně brát ohled, musí se jim vzdělávání upravit. Tam, kde nic jiného nepomůže, musí být nasazen vzdělávací program zohledňující jejich snížené schopnosti. Zastánci inkluze mnohokrát veřejně prohlásili, že takto upravený vzdělávací program diskriminuje žáky, protože jsou jim zatajovány informace a jsou ochuzeni o učivo, které jim pak chybí pro další studium. Ano, těmto žákům se opravdu nevysvětluje způsob výpočtu vzájemného působení gravitační síly s jinými silami, nejsou nuceni ovládat velké množství anglických časů, logiku složitých větných rozborů a rovnic o dvou neznámých. Kdo má takové dítě doma nebo ho učí ve škole, ví, že to prostě nejde. Že do šálku se obsah konvice nevejde. Čelná propagátorka inkluzivního vzdělávání nedávno udělala z televizního diskusního pořadu pořad zábavný svým tvrzením, že v redukovaném programu ztrácíme děti, které by mohly uspět na vysokých školách a dělat potom lékaře a právníky. Inkluzisté si snad opravdu myslí, že někdo zlý vybrané děti úmyslně přesouvá na vedlejší kolej, kde je drží, přestože jsou chytří. A že pokud zrušíme upravené vzdělávání, diagnóza LMP a údajná diskriminace méně nadaných dětí zmizí. Proto se dožadují zrušení přílohy rámcového vzdělávacího programu základního vzdělávání pro žáky s LMP.
Pokud ministerstvo školství na nátlak neziskových organizací (často českých poboček zahraničních organizací) opravdu totální inkluzi zavede, dostanou inkluzisté impuls k páchání dalšího dobra. Představme si, jakých dalších antidiskriminačních cílů by mohli dosáhnout úpravami zákonů a vyhlášek:
všechny děti úspěšně ukončí 9. ročník ZŠ (rovné příležitosti – nelze nikoho označit, že na něco nestačí, redukované vzdělávání stát zruší, aby rodiče neměli na výběr)
zákonní zástupci podají dětem přihlášku na střední školu a pokud to neudělají, podá ji státní orgán (rovné příležitosti - všichni mají právo studovat střední školu, rodiče to nesmí blokovat)
všechny děti budou přijaty na střední školy (rovné příležitosti - všichni mají právo studovat zvolený maturitní obor)
všichni střední školu úspěšně ukončí maturitou (rovné příležitosti - nelze nikoho označit, že na něco nestačí)
kdo má zájem, nastoupí na vysokou školu (rovné příležitosti - všichni mají právo studovat zvolený obor na vysoké škole)
vysokoškoláci úspěšně dokončí studia (rovné příležitosti – nelze nikoho označit, že na to nestačí)
všichni získají pracovní místo odpovídající jejich vzdělání (rovné příležitosti - všichni mají právo nastoupit do takového zaměstnání, pro které získali kvalifikaci)
všichni mají pracovní místo jisté, dokud ho sami neopustí (rovné příležitosti – nelze nikoho označit, že na to nestačí)
Cíle razičů inkluze budou splněny. Žádná diskriminace. Kdo chtěl být lékařem, bude lékařem, kdo chtěl být počítačovým expertem, bude jím. Bez ohledu na jeho schopnosti, vůli a píli. Budou se bít v prsa, že zavedli rovné příležitosti a to je spravedlivé. Kvalita vzdělávání není důležitá, stejně jako kvalita odvedené práce. Vypadá to jako sci-fi? Ale první krok již připravují k realizaci! Kdo z odpovědných činitelů konečně dostane odvahu a zasadí se o to, aby suverénní Česká republika tuto absurditu na svém svrchovaném území zastavila?
Arnošt Vítek, člen Asociace speciálních pedagogů ČR
K inkluzívnímu vzdělávání – pohled z druhé strany
Psát v téměř posledních dvou letech argumenty proti inkluzívnímu vzdělávání (dále IV) je téměř jistá ztráta času a energie, neboť noviny a časopisy je přestaly otiskovat, jsou vysmívány a pokládány za zpátečnické, jsou označovány za pouhý „kantorský křik“. Inu, snad náš stavovský časopis bude statečnější. Chci reagovat na UN 9/2011, „Vrací se myšlenka…“, ale i na jiné. Je zřejmé, že skupina úředníků na MŠMT, instalovaná bývalým ministrem Liškou, resp. Zelenými, podporovaná různými aktivisty, ale nyní za této vlády oslabená, nehodlá hodit flintu do žita. A také se nabízí otázka, zda stále běží o pedagogické ideály, nebo také o peníze, zakázky, granty a mnoho úřednických míst. Pokusím se vyslovit názor z druhé, učitelské strany, a to bez mlhy pseudoodborných a úřednických floskulí.
Kdo jsou zastánci a odpůrci IV a co sledují?
Zastánci jsou úředníci, aktivisté, novináři, někteří pedagogičtí teoretici, výjimečně snad i bývalí učitelé, kteří prosazují humanismus pod heslem rovných příležitostí, chtějí svést všechny děti do jediného typu školy, a naučit učitele, jak mají učit. Jejich argumentace do sebe zdánlivě bezpečně zapadá, problém je jen v tom, že většina premis je nepravdivých, neboť tito lidé často neznají ani název typu školy, natož aby znali žáky, obsah učiva nebo dokonce celou problematiku nebo nedej bože sami učili, což lidé z praxe velmi zřetelně vnímají. Také se přihlásila pilotní škola, pochvalující si IV. Omlouvám se, ale nevěřím v upřímnost a objektivitu jejích tvrzení. Minimálně by mě zajímala standartnost jejího financování.
Odpůrci jsou učitelé základního školství všech typů, kteří opravdu učí a vědí něco o kantorském řemesle. Vědí také, že smysl má humanismus reálný, nikoli pseudohumanismus verbální. Líbivá hra na rovnost všech se dá na školách ještě provozovat, tím tvrději však absolventi narazí při vstupu do života, když mají být v daném oboru úspěšní. Svěří snad zastánce IV elektroinstalaci ve svém bytě elektrikáři, vzdělávanému na ZŠ ve fyzice podle individuálně vzdělávacího plánu (IVP)?
Jak bude vypadat IV vyučovací hodina v praxi?
Předpokládejme, že ve třídě bude 25 dětí, z toho bude 1 autista, 1 žák s LMR se svým IVP, 1 žák bez LMR s IVP, jeden žák nadprůměrně nadaný a k tomu 1 žák s výchovnými problémy. To je velmi pravděpodobný scénář a pro učitele znamená práci s pěti skupinami plus nekonečné řešení kázeňských problémů! Jak bude taková hodina vypadat, si každý učitel snadno představí. Ideální koncept předpokládá, že na všechny naukové předměty bude přítomen asistent, jenž bude učivo procvičovat, učit musí ovšem učitel. Všechny skupiny budou tedy nutně zanedbány. A nyní kýžený rozdíl proti školám praktickým: Žák s intelektovým handicapem bude vzděláván podle programu běžné ZŠ, a to individuálně přizpůsobeném. Nebude už se muset vzdělávat podle programu ZŠ praktické!!! Jaký je v nich rozdíl? Inu, žádný. V obou případech se musí učivo zredukovat a přizpůsobit individuálním možnostem žáka, je třeba počítat s nízkou schopností abstrakce, atd.. A na běžné ZŠ možná ještě víc, nebude tam totiž fungovat kolektivní podpora, bude tam i menší možnost názorného vyučování atd. Ještě k IVP: Má opodstatnění v případě SPU, jinak je to naprosto nesystémový nástroj, rozmlžující klasifikaci. Do jaké míry se má učivo oklestit? Aby měl žák jedničky, dvojky, trojky nebo čtyřky? Jakou váhu pak vůbec mají tyto známky? Na tuto otázku nemá jasnou odpověď nikdo.
Jaká bude atmosféra v těchto třídách?
Každý učitel ví, že zařazení postižených do běžné třídy má svá až krutá úskalí. Vcelku dobře lze integrovat žáky s tělesnými vadami nebo s menším smyslovým postižením, kupodivu je však velmi problematická integrace žáka s lehkou mentální retardací, o to včetně „hraničních typů“. Zůstanou-li tito žáci na ZŠ, stávají se zpravidla předmětem šikany, v nejlepším případě skrývaného despektu. Učivo jako celek nezvládají ani v redukované podobě, neboť jim učitelé nemohou věnovat příliš času. Žijí ve třídě s cizinci, kdy rozumí sice slovům, ta jim však nedávají smysl. Aby získali uznání, začnou se chovat agresivně, nebo nosit do školy drogy, pornočasopisy apod. Bývají osamělí a nešťastní, mohou mít neurologické a psychické problémy apod. Není důvod si myslet, že v budoucnu tomu bude jinak. Instruktážní filmy, kdy nadprůměrně nadané a mentálně postižené děti se v jedné třídě tváří šťastně a tvrdí, jak je toto soužití vzájemně obohacuje, nejsou prostě pravdivé. Úctu k jinakosti člověka lze dětem vštípit jinak a efektivněji.
Jak se těší na společnou školu děti?
Na naši školu přicházejí děti zpravidla stresované, s pocitem méněcennosti a s poruchami chování. Zde učivo zvládají, chování se většinou zlepší, dostaví se tak nesmírně cenný úspěch atd. Na naší škole rodinného typu se také naváží opravdová celoživotní přátelství podle klíče mentálního věku, nalezne se zde srozumitelná komunita na celý život. Absolventi pak přejdou na některé učební obory a v pozitivním případě se v dospělém věku dobře zařadí do společnosti. Za svou dlouholetou praxi na zvláštní, později praktické škole jsem snad nepoznal dítě, které by se chtělo vrátit na původní ZŠ, a to i přes despekt, trvale přežívající mezi lidmi k tomuto typu školy. Naopak, vzpomínka na dřívější školu je pro mnohé noční můrou, děti se děsí i nabízené spolupráce se ZŠ.
Jaké pravděpodobně budou důsledky IV?
Nevyhnutelným výsledkem bude snížená vzdělanostní úroveň všech žáků. Začnou se profilovat školy více a méně náročné, tedy „lepší“ a „horší“, a potažmo na „romské“ a „neromské“, přičemž. nastane boom těch „lepších“. Pro některé nadprůměrně a podprůměrně nadané žáky bude IV tragedie.
A co zahraničí?
Udávaný příklad severských zemí není přiléhavý, neboť v těchto zemích je zcela jiná školská tradice a kultura, jiný počet žáků ve třídě, učitelů a asistentů, atd. Zato příklad Rakouska je gól do vlastní branky, vždyť právě tam je silný pocit, že „Zelení zničili školství“… Tak či onak, praxe v zahraničí není žádnou zárukou správnosti – vzpomeňme na jiný nezdařený projekt sociálního inženýrství, multikulturalismus, s kterým si nyní velké evropské státy neví rady.
Závěrem:
Přestaňme se bát kritizovat koncepci, která se dosud zdá být tak nedotknutelná, je však produktem minulé vlády a strany, která již není v Parlamentu. My učitelé se nebojme vyjádřit svůj názor a postoj, neboť jsme to my, kdo dokáže dohlédnout důsledky nezodpovědného idealismu a jsme to my, kteří budeme postaveni do neřešitelných situací. Sklízet trpké plody jednoho nezdařeného experimentu s naší mládeží však budeme všichni.
Mgr. Miloslav Pešta
mil.pesta@seznam.cz
Kategorie:
Inkluze