Otevřený dopis premiérovi
Vážený pan
RNDr. Petr Nečas
předseda vlády
Úřad vlády ČR
nábř. Edvarda Beneše 4
118 01 Praha 1 – Malá Strana
Hradec Králové 10.11.2011
Věc: Otevřený dopis premiérovi - Žádost o přehodnocení stanoviska ke „Strategii boje proti sociálnímu vyloučení“ a zamezení případných nevratných škod ve školství, které by vyplývaly z realizace tohoto materiálu
Vážený pane premiére,
dovoluji si obrátit se na Vás s žádostí o přehodnocení stanoviska ke „Strategii boje proti sociálnímu vyloučení“ (dále jen Strategie). Tento materiál je svojí povahou paradoxně diskriminační, přestože se honosí zcela jinými záměry. Hovoří se zde jen a jen o problematice obyvatel ze sociálně vyloučených lokalit. To je v pořádku, tento problém je opravdu nezbytné řešit, zasluhuje si nejvyšší pozornosti. Jen nevím, zdali jsou navrhovaná opatření tou nejlepší cestou.
Nevím, zdali si uvědomujete, že Strategie, pokud by byla realizována v předkládaném rozsahu, se bude týkat ve školství nejenom dětí ze sociálně vyloučených lokalit, ale její cíle jsou daleko vyšší – zásadně negativně ovlivnit, ba dokonce zničit, možnosti vzdělání pro žáky s lehkou mentální retardací. A ti přece nejsou jenom v těchto lokalitách, zkrátka jsou a budou nedílnou a rovnoprávnou skupinou v celé společnosti. A tato skupina bude potřebovat ve svém vzdělávání, jsou to děti se speciálními vzdělávacími potřebami, možnosti, jak se vzdělat. Je nesmysl si myslet, že všechny děti (a jejich zákonní zástupci) budou toužit po vzdělání jedinou formou, s kterou Strategie počítá – integrací či inkluzí. Tento krok pokládám za jednoznačně diskriminační vůči jedné, poměrně velké, skupině obyvatel, která možná bude chtít a požadovat vzdělávání v systému speciálního školství.
Jako demokratický, všeobecně přijatelný přístup, pokládám právo rodičů vybrat si způsob vzdělávání pro své dítě podle své volby, bez jakéhokoli nátlaku.
Nyní jenom několik myšlenek, které mne při studiu Strategie napadly:
Jakým právem si předložená Strategie přisvojuje ambice v podstatě nařídit změnu školského systému?
Provedl někdo opravdu objektivní studii (nejenom tendenční a účelovou) ve školských systémech vyspělých zemí, která by se věnovala úspěchům či neúspěchům integrace a inkluze? Podobná studie by mohla nastavit podmínky pro přípravu optimálního školského systému a vyvarovat se případných chyb (zbytečných a drahých).
Porovnal někdo někdy vědomosti dětí s lehkou mentální retardací (a dětí hraničních), které jsou vzdělávány jako integrované a těch, které jsou vzdělávány na školách pro žáky s lehkou mentální retardací?
Má v současnosti tento stát dostatek prostředků na realizaci inkluze (údaje uvedené ve Strategii nejsou, dle mne, reálné)?
Jsem přesvědčen, že dítě, které má své limity, nemůže být v prostředí základní školy, kterému nerozumí a nemůže rozumět, protože zkrátka má ty své limity, šťastné a nezíská vědomosti, které by získalo v prostředí přijatelných požadavků.
Víte, že drtivá většina rodičů dětí na základních školách praktických si zvolila tento typ vzdělávání sama, převážně až po vleklých neúspěších svého dítěte na základní škole (potvrzeno ped.psych. doporučením) a nyní jsou šťastní oni i jejich dítě?
Speciální školství nabízí, kromě vzdělávání, i velmi širokou nabídku různých zájmových činností, sportu. Tyto aktivity pokládáme za klíčový výchovný a preventivní prvek naší práce. Nabídnou integrovaným dětem základní školy podobné podmínky? Zažijí tam vůbec nějaký úspěch? Dostanou se i do „reprezentace“ školy, budou si tak moci nastavit vyšší cíle?
Víte, že je mnoho dětí, které nežijí v sociálně vyloučených lokalitách a jejich životní a ekonomická úroveň je daleko nižší než těch, kteří v těch lokalitách žijí? Ty nemají nárok na podporu?
Závěrem svého dopisu se ptám: „Kdo osobně ponese odpovědnost za tento plánovaný a neuvážený experiment, kdo ponese odpovědnost za poničené osobnosti dětí, zklamané rodiny, kde se inkluze prokáže jako nevhodná? Víme to? Uvědomme si, že pokud stávající systém zničíme, kromě jiného zaniknou školy pro žáky s lehkou mentální retardací (tedy základní školy praktické, odborná učiliště), nebude již cesty zpátky, nikdy se současný stav neobnoví.
Jako speciální pedagog jsem přesvědčen, že vládním nařízením žádný člověk nezmoudří.
Vážený pane premiére, moje myšlenky jsou podpořeny snad dlouholetou prací (v letošním roce 27 let praxe, z těch všech let je mnoho dobrovolné činnosti) s lidmi s mentálním postižením.
Je mi jasné, že při objemu a rozsahu premiérských povinností není možné se věnovat opravdu zodpovědně a fundovaně každému projednávanému materiálu, proto jsem se pokusil, ze svého pohledu, objasnit některá rizika.
Dopis dávám na vědomí i panu ministrovi Dobešovi, které problematiku, které jsem věnoval svůj dopis, dobře zná a určitě Vám mnohé moje myšlenky vysvětlí.
Děkuji za Váš čas a s pozdravem
PaedDr. Pavel Svoboda
Durychova 1381
Hradec Králové
Na vědomí:
Mgr. Josef Dobeš, ministr školství, MŠMT, Karmelitská 7
JUDr. Miroslav Antl, senátor, Senát České republiky
Asociace speciálních pedagogů České republiky