Aktuality

Jednání­ vedení­ ASP ČR na MŠ MT o podpůrných pedagogických pozicí­ch

V pondělí 30. 8. proběhlo jednání mezi zástupci Asociace speciálních pedagogů a představiteli MŠMT, tehdejším náměstkem sekce vzdělávání Jaromírem Beranem (od 1. 9.  je jmenován nový náměstek Mgr. Jan Mareš - také člověk z praxe), ředitelem odboru vzdělávání Michalem Černým a vedoucí sekce základního a speciálního vzdělávání Ivanou Blažkovou k problematice institucionalizace podpůrných pedagogických pozic v rámci školních poradenských pracovišť.
Jde především o vytvoření systému k upevnění těchto pozic ve školách, zvýšení efektu výsledků jejich práce mezi pedagogy a žáky včetně jejich financování po roce 2025, kdy by měli být financováni nikoliv z projektů, ale již ze státního rozpočtu, což jejich trvalé pozice upevní. První jednání na toto téma ve svém výsledku ukázalo vzájemnou blízkost představ jak tuto problematiku uchopit. Proto jsme ministerstvu nabídli úzkou spolupráci na toto téma, protože právě pracovníci na pozicích školních psychologů, školních speciálních pedagogů, výchovných poradců či školních metodiků prevence a asistentů pedagoga bývají významným činitelem při možné úspěšnosti žáků se speciálními vzdělávacími potřebami ve vzdělávání.
PaedDr. Jiří Pilař, předseda ASP ČR
Jiří Pilař 506 13. 09. 2021

Podklady pro jednání­ vlády k testování­ žáků s těžkým mentální­m postižením a poruchami autistického spektra

Ještě v pátek hrozilo, že pokud se dítě s autismem, středně těžkou či těžkou mentální retardací, nebo kombinovaným postižením nenechá testovat, nesmí do školy a rodič nedosáhne na ošetřovné.   
Díky intervenci Asociace speciálních pedagogů a úzké spolupráci s vedením MŠMT se podařilo dnes ministrovi na vládě prosadit:  
"V případě, že dítě, žák nebo student se středním nebo těžkým mentálním postižením, souběžným postižením více vadami nebo s poruchami autistického spektra nemůže ze zdravotních důvodů podstoupit preventivní antigenní test podle odstavce 1 písm. b) a doloží tuto skutečnost potvrzením vydaným poskytovatelem zdravotních služeb, považuje se za dítě, žáka nebo studenta, jehož škola nebo školské zařízení, které navštěvuje, jsou uzavřeny z důvodu mimořádného opatření při epidemii."
Tedy pokud dítě, žák nebo student nebudou schopni podrobit se otestování na Covid-19, nebudou docházet do školy, ale jejich rodině bude umožněno čerpat ošetřovné.
Děkuji tímto kolegyním Haně Horákové a Simoně Žákové, s nimiž jsme podkladový materiál pro pana ministra na jednání vlády připravili.
Jiří Pilař, předseda ASP ČR
Jiří Pilař 480 13. 04. 2021

Sdělení­ předsedy ASP ČR k možnosti očkování­ pedagogických pracovníků

Na včerejším jednání Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu Parlamentu ČR pan ministr Plaga uplatnil svůj zásadní požadavek o přednostním očkování pracovníků škol zřizovaných dle § 16, odst. 9, školského zákona, mateřských škol a školských výchovných zařízení vakcinou proti Covid-19, tedy jak jsme dojednali s vedením ministerstva. Ministr dostal v této věci, jak mi bylo z ministerstva sděleno, podporu poslanců, členů výboru a tudíž by to mělo akceptovat i Ministerstvo zdravotnictví.
Četné zkušenosti z jednání s politiky mi říkají, abychom se radovali až bude jasno.
Nicméně už víc pro věc skutečně naše asociace udělat nemůže (to pro pochybovače). Tak uvidíme ...
PaedDr. Jiří Pilař
18. 2. 2021
Jiří Pilař 493 19. 02. 2021

Ministr Plaga ve výchovném ústavu na Klíčově

Dne 11. 9. 2019 navštívil ministr školství, mládeže a tělovýchovy Robert Plaga Výchovný ústav, Středisko výchovné péče a Odborné učiliště v Praze na Klíčově. Zajímal se o systém a styl práce tohoto zařízení a o podmínky v jakých klienti žijí. Ředitel zařízení připomněl, že ve stavu je také skupina osmi afghánských chlapců, kteří se dílem učí v místním odborném učilišti a dílem chodí do škol mimo zařízení a vesměs s nimi nejsou žádné větší problémy.
Po prohlídce celého objektu proběhla déle než hodinu trvající diskuse s vedoucími pracovníky zařízení. Zásadní témata byla tři. Jednak potřeba novely Občanského zákoníku v paragrafech týkajících se ústavní výchovy, protože ty vnesly do celého systému péče o ohrožené děti velký zmatek a potřebě novely zákona č. 109/2002 Sb. o školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy a preventivně výchovné péče. S pracovníky se ministr shodl, že bez potřebné úpravy Občanského zákoníku je novela zákona č. 109/2002 Sb. pouze velmi omezeným pokusem věci napravit.
Dále se diskuse dotkla financování těchto výchovných zařízení, protože od roku 2008 se jejich rozpočet v oblasti provozních prostředků neustále snižuje a v současné době je na hranici udržitelnosti chodu a plnění potřebných výchovně vzdělávacích činností.
Třetím tématem byl způsob realizace společného vzdělávání ve školách a jeho dopady na selhávání žáků jak ve výuce, tak v chování. Není patrně náhodou, že za poslední tři roky stoupl počet pražských i mimopražských klientů v ambulanci Střediska na Klíčově o téměř 30 % a záškoláctví se objevuje u více než dvou třetin klientů. Ministr Plaga si posteskl, že se neustále vyrovnává se sliby, které dávala jeho předchůdkyně jak na běžícím páse a on všem těm kteří se sliby připomínají především říká, že on zásadně neslibuje a může plnit pouze reálné věci. Všichni přítomní se shodli, že inkluze neboli společné vzdělávání je jistě přínosná, ale pouze pro školy, které mají vytvořené potřebné personální a materiální podmínky a pouze pro ty žáky, kteří intelektově, byť za pomoci asistenta pedagoga, stačí. Plošná inkluze nepomáhá nikomu a je většinou zdrojem nejistot a selhávání.
Jiří Pilař
Jiří Pilař 423 30. 09. 2019

Jiří Pilař ke sčítání romských žáků

OPĚT SČÍTÁNÍ ROMSKÝCH ŽÁKŮ
Ministerstvo školství sice ve své odpovědi na dotaz České školy proč sčítá, odpovídá, že to je v rámci rozsudku DH proti České republice. Ono to ale není tak docela pravda. Úkol sčítán Romů si dalo do svého Akčního plánu opatření pro výkon rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ve věci D.H. a ostatní proti České republice samo ministerstvo. Teď se samozřejmě tento plán musí plnit, byť jde o naprostý nesmysl a stále jsem přesvědčen, že to není v nejlepším zájmu dítěte.
Jen na okraj – odborná veřejnost se s tímto materiálem nikdy neztotožnila a na rozdíl od některých ziskuchtivých neziskovek a Agentury pro otázky romské komunity ani neměla příležitost do něho při tvorbě vstupovat. Za účelem tohoto materiálu úkoluje náměstek ústředního školního inspektora ředitele škol, aby oni osobně začali sčítat romské děti.
Nedá mi to nevzpomenout v této souvislosti na španělské panovníky Ferdinanda VII. a Izabelu II., kteří podobným způsobem v 19. století determinovali židovskou menšinu. Nepředpokládám, že Česká školní inspekce chce zjišťovat, kdo má mít jaká práva díky své etnické příslušnosti. Spíš se můžeme domnívat, že hledá cesty, jak získat informace pro nevládní organizace, které s ní úzce spolupracují, aby pak společně mohli do světa hlásat, jak se u nás porušují lidská práva, jak odpíráme plnohodnotné vzdělání našim romským dětem, jak je naše země prosycena rasismem a xenofobií. Inu, je to již takový český folklór, že organizace žijící ze státních grantů a někteří státní úředníci pomlouvají svojí zemi v cizině.
Je otázkou, jak budou inspektoři, vlastně ředitelé, posuzovat děti ze smíšených manželství, kdy je jedno dítě tmavovlasé a druhé blonďaté. Při podobném minulém šetření, „výzkumníci“ z Úřadu veřejného ochránce práv ve školách tvrdívali, že Romem je pouze dítě tmavovlasé a jeho blonďatý pokrevní sourozenec je jiného etnika než on. A pokud je dítě maďarských rodičů (s typicky „romským“ příjmením např. Balog), často tmavovlasé a někteří z jeho okolí o něm říkají, že je Rom, stane se v očích ředitelů na základě dané instrukce rovněž Romem?
Jak vidno, vůbec nikoho nezajímá vyjádření Úřadu na ochranu osobních údajů v dané věci z 25. 9. 2012 (Zn. VER-7499/12-2/SEM), které zní „Dokumentaci škol a školských zařízení včetně školské matriky školy i v nich obsažené osobní a citlivé údaje upravuje § 28 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů. … Na základě informací nelze posoudit, jedná-li se o zpracování v režimu některé z výjimek podle písm. b) až písm. i) § 9 zákona. Protože tomu tak patrně není, nelze uvedené citlivé údaje zpracovávat ani s výslovným souhlasem zákonných zástupců žáků, protože by se jednalo o postup v rozporu s ustanovením § 5 odst. 1 písm. d) zákona.“
Naší společnou snahou musí být bourání bariér mezi etniky, zdravotně postiženými a všemi ostatními minoritami a majoritní společností. Nekopejme další příkopy tam, kde se nám je ještě nepodařilo zahladit. Vím, že to není cílem této akce, ale o to víc z ní čiší omezenost až hloupost. Přece nemůže být snahou školních inspektorů dovádět daňové poplatníky k myšlence, že jsou pro nás i zadarmo drazí a pracují pod vedením agresivních příslušníků některých neziskovek.
Jiří Pilař, předseda Krajské sekce Asociace speciálních pedagogů, Praha
Jiří Pilař 459 29. 10. 2016

Kartous, Laurenčíková a Britské listy

Britské listy ve svém internetovém vysílání uvedly v minulých dnech rozhovor mezi redaktorem Britských listů panem Kartousem a multipředsedkyní a odbornicí na cokoliv, praxí však jen letmo políbenou paní Laurenčíkovou (
http://blisty.cz/art/82426.html
) . Jak jinak než o inkluzi. Během rozhovoru jsem se musel několikrát utvrdit, že se nedívám na relaci poplatného redaktora socialistické Československé televize s předákem (genderově správně předačkou) brigády socialistické práce. Jen plnění plánu inkluze v měrných jednotkách mi tam chybělo. Pan Kartous se cíleně ptal na předem dohodnuté otázky tak, aby paní Laurenčíková mohla zúročit předem připravené odpovědi. Alespoň to z vedení rozhovoru kouká jak sláma z kapes.
Na srdci jim ležely iracionální mediální útoky proti inkluzi ve vzdělávání uveřejňované v deníku Blesk a nepřátelské postoje některých společností, zvláště pak Asociace speciálních pedagogů. V rozhovoru opět zazněla demagogická tvrzení, která oba protagonisté používají již dosti dlouho. Opět bylo možné slyšet tvrzení o tom, že inkluze je krokem k proměně kvality vzdělávání, bystřejší žáci pomáhají zvládat úkoly těm pomalejším, aniž by se to dotklo celkové úrovně vzdělávání ve třídě (pozn. autora: Ti nejlepší se stanou jakýmisi asistenty těch, kteří z různých důvodů nestačí), jak se změní postoj žáků ke škole, protože do ní budou přece chtít chodit, že v zemích, kde se na cestu inkluze vydali, se zlepšuje kvalita vzdělávání (pozn. autora: Asi proto je ve Velké Británii o tolik procent vyšší negramotnost než u nás) atd. atd. Tentokrát paní Laurenčíková nepoužila své vskutku originální tvrzení z televizního pořadu „Máte slovo“, že díky existenci základních škol praktických (dříve zvláštních) jsme přišli o stovky kvalitních lékařů a právníků a ani názor na vyléčitelnost lehké mentální retardace, který vyjádřila politička, které radí. Nicméně celkový dojem z jejího vystoupení vyzněl velmi podobně.
V rozhovoru Laurenčíková opět použila teorie o tom, jak někteří předáci Asociace speciálních pedagogů záměrně manipulují pedagogickou veřejnost svými pokroucenými teoriemi, jak zastrašují speciální pedagogy teoriemi budícími strach o práci, o další budoucnost v zaměstnání. Ještě měla připojit přání klidu na práci, několik slov o renegátech sabotujících klid a mír a bylo by to kompletní. Ještě paní Laurenčíkové chyběla modrá košile a svazácká kravata. Poněkud zapomněla, že reprezentuje názor úzké skupiny osob sytících se přáními a ne odbornými posouzeními reality inkluze. Ty jsou vesměs velmi pochybující o reálnosti úspěchu totální inkluze zvláště u mentálně retardovaných žáků a u zvažované inkluze žáků z dětských domovů se školou, tedy těch, kteří bývají zdrojem trestné činnosti a násilného chování.
Laurenčíková se rovněž zabývá „pomlouvačnou kampaní“ vůči nestátním neziskovým organizacím, které vykonávají jen to nejlepší v tématech, co stát nevidí. Nicméně z informací z MPSV mimo tento rozhovor jsem se utvrdil v názoru, že neziskový sektor se díky svým dominantním organizacím stal platformou extrémních levičáků, kteří infiltrací do státních resortů čerpají finanční prostředky. Ty posléze využívají především pro svůj provoz a běžné dítě jejich efekt nepozná. Jak jinak nazvat snahu vytvořit pod deštníkem MPSV paralelní síť dětských výchovných zařízení a náhradní rodinné péče s vlastním rozpočtem čerpaným ze státní kasy, vedle těch, které již mají mnoho let vybudovanou síť organizací státních. Neodsuzuji existenci neziskovek, stát je potřebuje. Nicméně jejich práci devalvuje několik lehkoživků, kteří ve jménu vlastní pravdy pouze kážou, ale faktická práce za nimi vidět není.
Jiří Pilař, speciální pedagog
Jiří Pilař 523 07. 06. 2016

Kategorie:

Kartous, Laurenčíková a Britské listy

Britské listy ve svém internetovém vysílání uvedly v minulých dnech rozhovor mezi redaktorem Britských listů panem Kartousem a multipředsedkyní a odbornicí na cokoliv, praxí však jen letmo políbenou paní Laurenčíkovou (
http://blisty.cz/art/82426.html
) . Jak jinak než o inkluzi. Během rozhovoru jsem se musel několikrát utvrdit, že se nedívám na relaci poplatného redaktora socialistické Československé televize s předákem (genderově správně předačkou) brigády socialistické práce. Jen plnění plánu inkluze v měrných jednotkách mi tam chybělo. Pan Kartous se cíleně ptal na předem dohodnuté otázky tak, aby paní Laurenčíková mohla zúročit předem připravené odpovědi. Alespoň to z vedení rozhovoru kouká jak sláma z kapes.
Na srdci jim ležely iracionální mediální útoky proti inkluzi ve vzdělávání uveřejňované v deníku Blesk a nepřátelské postoje některých společností, zvláště pak Asociace speciálních pedagogů. V rozhovoru opět zazněla demagogická tvrzení, která oba protagonisté používají již dosti dlouho. Opět bylo možné slyšet tvrzení o tom, že inkluze je krokem k proměně kvality vzdělávání, bystřejší žáci pomáhají zvládat úkoly těm pomalejším, aniž by se to dotklo celkové úrovně vzdělávání ve třídě (pozn. autora: Ti nejlepší se stanou jakýmisi asistenty těch, kteří z různých důvodů nestačí), jak se změní postoj žáků ke škole, protože do ní budou přece chtít chodit, že v zemích, kde se na cestu inkluze vydali, se zlepšuje kvalita vzdělávání (pozn. autora: Asi proto je ve Velké Británii o tolik procent vyšší negramotnost než u nás) atd. atd. Tentokrát paní Laurenčíková nepoužila své vskutku originální tvrzení z televizního pořadu „Máte slovo“, že díky existenci základních škol praktických (dříve zvláštních) jsme přišli o stovky kvalitních lékařů a právníků a ani názor na vyléčitelnost lehké mentální retardace, který vyjádřila politička, které radí. Nicméně celkový dojem z jejího vystoupení vyzněl velmi podobně.
V rozhovoru Laurenčíková opět použila teorie o tom, jak někteří předáci Asociace speciálních pedagogů záměrně manipulují pedagogickou veřejnost svými pokroucenými teoriemi, jak zastrašují speciální pedagogy teoriemi budícími strach o práci, o další budoucnost v zaměstnání. Ještě měla připojit přání klidu na práci, několik slov o renegátech sabotujících klid a mír a bylo by to kompletní. Ještě paní Laurenčíkové chyběla modrá košile a svazácká kravata. Poněkud zapomněla, že reprezentuje názor úzké skupiny osob sytících se přáními a ne odbornými posouzeními reality inkluze. Ty jsou vesměs velmi pochybující o reálnosti úspěchu totální inkluze zvláště u mentálně retardovaných žáků a u zvažované inkluze žáků z dětských domovů se školou, tedy těch, kteří bývají zdrojem trestné činnosti a násilného chování.
Laurenčíková se rovněž zabývá „pomlouvačnou kampaní“ vůči nestátním neziskovým organizacím, které vykonávají jen to nejlepší v tématech, co stát nevidí. Nicméně z informací z MPSV mimo tento rozhovor jsem se utvrdil v názoru, že neziskový sektor se díky svým dominantním organizacím stal platformou extrémních levičáků, kteří infiltrací do státních resortů čerpají finanční prostředky. Ty posléze využívají především pro svůj provoz a běžné dítě jejich efekt nepozná. Jak jinak nazvat snahu vytvořit pod deštníkem MPSV paralelní síť dětských výchovných zařízení a náhradní rodinné péče s vlastním rozpočtem čerpaným ze státní kasy, vedle těch, které již mají mnoho let vybudovanou síť organizací státních. Neodsuzuji existenci neziskovek, stát je potřebuje. Nicméně jejich práci devalvuje několik lehkoživků, kteří ve jménu vlastní pravdy pouze kážou, ale faktická práce za nimi vidět není.
Jiří Pilař, speciální pedagog
Jiří Pilař 473 07. 06. 2016

Kategorie:

Předseda ASP: Inkluze pomůže jen některým

České školství v posledních letech prochází neustálými turbulencemi. Ministři se od roku 2006 střídají téměř v ročních intervalech a zásobují ministerstvo různými představami, které jim mnohdy nakukají do hlav lidé vydávající se za odborníky, ale často po většině motivovaní možností přiživit se na výdajích ze státního rozpočtu. Ať již to byl tzv. internet do škol, který pomohl jenom někde a především někomu na úkor školních metodiků prevence, pro které jsme na přelomu tisíciletí prostředky původně připravili, první rámcový vzdělávací program, který tehdy většině krajů vytvořila za velmi tučný obolus parta bývalých vysokých ministerských úředníků, předražené aktivity v rámci mnohaletých příprav státní maturity, různé výzkumné úkoly, které nikomu krom peněz nic nepřinesly a mnoho dalších aktivit, na které ministerská kasa stále nemůže zapomenout.
V posledních letech je takovým lákadlem myšlenka tzv. inkluze ve vzdělávání. Ne, že by to byla představa lichá. Ono poskytnutí možností rovného přístupu ke vzdělání, je ideálem patrně nás všech a těžko se najde někdo, kdo by nefandil žákům, aby se pokud možno se svými deficity vyrovnali co nejlépe a ještě lépe v běžných školských podmínkách. Je určitě správnou myšlenka větší prostupnosti systému základního vzdělávání, otevřít je všem dětem. Nicméně je ale zcela jistě nesprávné vzdělávat všechny žáky bez ohledu na jejich intelektové schopnosti v prostředí běžné školní třídy, která ty nejslabší staví do pozic outsiderů a třídních šašků, případně je ze svého středu přímo vypudí.
V létě loňského roku byl poslanci schválen poslední návrh novely školského zákona a v těchto dnech i jeho poslední novela, která měla účinnost schváleného zákona o dva roky odložit. Nestalo se tak a poslanci bez ohledu na téměř sedmdesát tisíc podpisů pod peticí za zachování standardního speciálního vzdělávání hlasovali proti absolutní většině těch, kteří školství opravdu rozumějí, nebo mají s integrací svých dětí neblahé zkušenosti. Možná nechci znát důvod, protože podkladů o nepřipravenosti škol na „společnou inkluzi pro všechny“ měli z těchto kruhů víc než dost.
Před několika týdny vyšla ve Sbírce zákonů Vyhláška o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Obě normy mají jedno společné – snaha o kompromis mezi neznalými, ale o to urputnějšími politicky vlivnými aktivisty a odbornou veřejností, která je sice vybavena pedagogickou teorií a praxí, nicméně s minimálním politickým vlivem. Šlo ale opravdu jen o snahu. Ministerstvo neustále argumentuje, že vše bohatě diskutovalo s odbornou veřejností. To je pravda. Ale již nesděluji to „B“ – že ji vyslyšelo pouze v marginálních případech a do věcí zásadních si nenechalo mluvit. Je to zvláštní, když v současné době na ministerstvu nenajdete žádného odborníka na speciální vzdělávání a i vedoucí daného oddělení má se školstvím společné jen to, že do školy chodila. Pravda, se ziskuchtivými neziskovkami je propojená dokonale.
Schvalování předcházelo několik let dohadování, obviňování, dokazování, které vzdělávané skupiny diskriminujeme, leckdy již jen tím, že je nutíme plnit Ústavou danou povinnou základní školní docházku. Výsledek odpovídá průběhu tvorby – jeden velký chaos, který je ministryní Valachovou, odchovankyní Úřadu veřejného ochránce práv, což je v současné podobě názorově také taková aktivistická organizace, vydáván za promyšlenou koncepci. No, není divu, když s vážnou tváří sděluje, že těžší formy mentální retardace na rozdíl od té lehké (kdo s ní má zkušenosti tak ví jak je reálně těžká) ještě léčit neumíme a dva nejvyšší „dovedové“ ze školní inspekce tvrdí, že za většinu mentální retardace svých dětí mohou rodiče sami. Říci to v kulturně vyspělejší zemi než je ta naše, letěli by na hodinu z místa.
Z uplynulých diskusí mne fascinovalo, jak mnoho lidí ze „ziskových neziskovek“, ohánějících se demokracií, svobodou slova a právem na vlastní názor, je prachobyčejnými extrémními militanty. Tito „takyodborníci“ ty lidi, kteří se skutečně vzděláváním odborně zabývají (ať to jsou speciální pedagogové, psychologové či učitelé v běžných školách) a s žáky vyžadujícími speciální přístupy ve vzdělávání konkrétně pracují, označují za brzdy dalšího rozvoje vzdělávacího systému, když vyjádří zásadní pochybnosti o smysluplnosti tohoto pokusu na dětech. Z mnoha příspěvků těchto aktivistů jak rudý prapor budovatelů komunismu vyčnívá filosofie „všechno všem a každému vše podle jeho přání“, protože každý má mít nárok na vše co si vzpomene. Realizací jejich anarchistických představ nemůže být výsledkem nic jiného, než že nikomu nic, protože na nic prostě nebudou peníze. Jako když by byli oděni do modrých svazáckých košil s rudou kravatou a na srdci hřáli knížku mladého komunisty. Možná proto mají tak intenzivní slyšení se svými nepravdami v jádru evropské levice – v belgickém Bruselu.
Zamýšlenou inkluzí bude ohrožena také úroveň vzdělávání nejen žáků intaktních, ale i těch se speciálními vzdělávacími potřebami, tedy paradoxně i žáků romských, kvůli nimž je celá ta lavina spuštěna. Je to škoda, protože  závěry výzkumu prezentované bývalou eurokomisařkou Viviane Redingovou, který jsme, na rozdíl od různých obviňování České republiky z diskriminace, v denním tisku, ani nezaznamenali, hovoří zcela v náš prospěch. Úroveň vzdělání a uplatnění na trhu práce mají dle této studie Romové v České republice nejvyšší v rámci jedenácti sledovaných evropských zemí (včetně Francie, Itálie, Španělska, Polska, Maďarska, Slovenska, Řecka apod.) – byť samozřejmě není dobrá (vzorek 22 000 osob). Podíl středoškolsky vzdělaných Romů v naší zemi dosahuje téměř 30% oproti průměrně 15% v dalších zemích. Na to navazuje počet 40% zaměstnaných Romů u nás oproti 10 – 20 % v ostatních sledovaných zemích atd. Z těchto údajů vyplývá, že se náš stát naopak velice snaží vzdělávat všechny své žáky a to bez ohledu na rasu či barvu pleti a že se nemáme rozhodně za co stydět. Někdy improvizujeme, to je pravda, ale nemůžeme říkat to, co zde před časem papouškoval našimi neziskovkami nabrífovaný pan Shetty z Indie (šéf Amnesty International), že systém je nastaven a priori ve smyslu omezování práva na vzdělání romských dětí a záměrně vyčleňuje tyto žáky do speciálních škol.
Dle mého názoru, miliardy z evropských fondů jsou tak mocnou čarodějkou, že obluzují a nechávají zapomenout na smysluplné, ale dlouhodobé a tím nepopulární transformační kroky. Nicméně peníze odplynou a pro nedostatečný efekt, jiný se v našich podmínkách ani čekat nedá, nám zbydou jen oči pro pláč. Plakat nebudou pouze ti, kterým inkluze opravdu pomůže a jejichž kapsy těmito evropskými penězi notně zatíží. No a až jim peníze budou docházet, vše napraví opět několik lživých dopisů do Štrasburku či Bruselu.
Jiří Pilař, místopředseda RO TOP 09 Praha 11, předseda ASP ČR
Jiří Pilař 511 12. 03. 2016

Kategorie:

Předseda ASP ČR k Akčnímu plánu inkluzivního vzdělávání

Aktivistický Akční plán inkluzivního vzdělávání.
České školství v posledních letech prochází neustálými turbulencemi. Ministři se střídají téměř v ročních intervalech a zásobují ministerstvo různými představami, které jim mnohdy nakukají do hlav lidé vydávající se za odborníky, ale často po většině motivovaní možností přiživit se na výdajích ze státního rozpočtu. Ať již to byl tzv. internet do škol, který pomohl jenom někde a především někomu na úkor školních metodiků prevence, pro které jsme na přelomu tisíciletí prostředky původně připravovali, první rámcový vzdělávací program, který tehdy většině krajů vytvořila za velmi tučný obolus parta bývalých ministerských úředníků, předražené aktivity v rámci mnohaletých příprav státní maturity, různé výzkumné úkoly, které nikomu krom peněz nic nepřinesly a mnoho dalších aktivit, na které ministerská kasa stále nemůže zapomenout.
V posledních letech je takovým lákadlem myšlenka tzv. inkluze ve vzdělávání. Ne, že by to byla představa lichá. Ono poskytnutí možností rovného přístupu ke vzdělání, je ideálem patrně nás všech a těžko se najde někdo, kdo by nefandil žákům, aby se pokud možno se svými deficity vyrovnali co nejlépe a nejlépe v běžných školských podmínkách. Je určitě správnou myšlenka větší prostupnosti systému základního vzdělávání, otevřít je všem dětem. Nicméně je zcela jistě nesprávné vzdělávat všechny žáky bez ohledu na jejich intelektové schopnosti v prostředí standardní školní třídy, která ty nejslabší staví do pozic outsiderů a třídních šašků, případně je ze svého středu přímo vypudí.
Během léta se v kanceláři Asociace speciálních pedagogů množily dotazy našich kolegů, kteří se seznámili s Akčním plánem inkluzivního vzdělávání na období 2016 – 2018, jak je možné, že se naše asociace na materiálu, jenž oplývá více slabými místy, než silnými stránkami mohla podílet (alespoň je uvedena jako na tvorbě spolupracující subjekt). Vždy jsme museli uvádět věc na prvou míru, a od spoluautorství materiálu se distancovat, protože naše připomínky, většinou zásadního charakteru, byly téměř všechny odmítnuty na úkor pseudolidskoprávních aktivistů.
K celkové úrovni textu jsme se vyjádřili jednoznačně, a to, že je materiál v této podobě pro ASP ČR nepřijatelný, protože se převážně a přednostně zabývá iluzorním řešením romské otázky a nikoliv vzděláváním všech dětí, žáků a studentů. Navíc svými tvrzeními, která by měla mít dopad na školské prostředí, zamezuje možnosti odborného vzdělávání žáků s lehkou mentální retardací a jen nedostatečně se zabývá vzděláváním žáků se specifickými poruchami učení a chování, kteří mají v běžném vzdělávání největší problémy a o mnoha z nich můžeme hovořit jako o obětech našeho školského systému. Převážně se jedná o chronicky neúspěšné žáky, s nimiž učitelé neumí pracovat. Jestliže chceme skutečně žáky naučit mít pozitivní vztah ke vzdělání, tak v nich nesmíme budovat pocity permanentního neúspěchu, který dříve nebo později má dopad i na jejich psychiku (většina mých klientů v psychoterapii). Nemyslím tím zmenšení nároků na vzdělání, ale jejich zlidštění.
V materiálu se sice hovoří o potřebě předškolního vzdělávání (do roku 2020 alespoň 95%?!), ale připouští pouze možnost mateřských škol. Zcela z materiálu zmizely přípravné třídy základních škol, které pro děti především s odkladem školní docházky mívají při správném vedení blahodárný význam (příklad základních škol v Praze 9, kde již několik let fungují s velmi pozitivními výsledky, včetně snížení množství odkladů – stačí se jen zeptat). Zde je patrná snaha aktivistů z vlivných neziskovek, kteří jsou vláčeni častěji emocemi než znalostí např. vývojové psychologie. Jinak by nemohli tvrdit, že sedmiletému dítěti s odkladem dá víc mateřská škola, než přípravná třída školy základní.
Jen obtížně lze rozumět jednomu z principů „povinnost se vztahuje na mateřské školy, tak aby akceptovaly všechny děti ze spádové oblasti bez výjimky a bez ohledu na trvalé bydliště a zajistily kvalitní vzdělávání a přípravu na základní školu“. Spádová oblast se přece rovná trvalému bydlišti, ne? Nebo obec bude nucena zajistit předškolní vzdělání každému, kdo se jejím rajónem jenom mihne? A co když nemá ve své územní správě pro mateřskou školu adekvátní pozemek? To bude vyvlastňovat soukromé vlastnictví? Nebo bude vytvářet mnohasethlavé mateřské školy o více patrech v nichž se děti budou ztrácet?
Jak chce ministerstvo vydat „metodický pokyn, který školám jasně ukládá, že nemůžou odmítat přijmout děti, které patří do jejich spádové oblasti“? Jednak tuto otázku řeší školský zákon, jen jeho dikci kontrolovat a navíc metodický pokyn ministerstva je pouze doporučující a pro jiné zřizovatele zcela nezávazný. Jak bude ministerstvo uplatňovat pojem znevýhodněné děti? To na jejich definici nechá provést další ze zbytných, ale finančně náročných výzkumů?
Dalším výkřikem do tmy jsou některé milníky, indikátory na rok 2018:
„Realizace místních ucelených strategií pro inkluzivní a kvalitní vzdělávání probíhá minimálně na 50 územích.
Realizuje se minimálně 5 příkladů dobré praxe řešení situace škol oslabených územní segregací.
600 škol se zlepší v kvalitě a inkluzivitě
Podpora škol se slabšími výsledky
Dostupnost kvalitního vzdělávání každého dítěte / žáka v inkluzivní škole;
Sdílené porozumění cíli: orientace na kvalitní a inkluzivní vzdělávání;
zpracování analýzy a návrhu využitelnosti odborných kapacit speciálních škol při vzdělávání dětí, žáků a studentů ve školách hlavního vzdělávacího proudu; zpracování analýzy naplněnosti škol samostatně zřízených pro žáky se zdravotním postižením, včetně analýzy odborné kapacity těchto škol ve vztahu k druhům zdravotního postižení jejich žáků a navrhnout koncepci využitelnosti odborné kapacity těchto škol pro podporu vzdělávání dětí, žáků a studentů ve školách tzv. hlavního vzdělávacího proudu.“
Perlou je rovněž „Hodnocení projevu předsudků je součástí kvalitativního hodnocení pedagogického procesu ze strany ČŠI.“ To skutečně samo ministerstvo přiznává, že naše školství je diskriminační a že ji tedy svojí činností léta toleruje? A diskriminační pouze vůči jednomu etniku, nebo vůči všem jedincům, kteří nějak „vyčnívají“ z davu? Tomu je třeba čelit právní cestou a ne kvalitativním hodnocením ČŠI.
To, že je naše školství v „dobrých“ rukou svědčí formulace jednoho z prioritních úkolů MŠMT na rok 2015 „Transformace přílohy RVP ZV-LMP do Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání“, kde se tvrdí, že „ MŠMT zruší přílohu školského zákona upravující vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením (RVP ZV LMP)“, ačkoliv školský zákon žádnou takovou přílohu nezná, protože RVP ZV – LMP není přílohou školského zákona, ale jedná se o přílohu RVP ZV.
O neznalosti z pohledu nákladů např. na učebnice pro zdravotně postižené svědčí určená částka 1 286 000 Kč na učebnice, učební texty a materiály. Za to se toho skutečně moc nesvede. Jen v letech 2000 až 2007 bylo každým rokem vymezeno téměř 6 mil Kč a zvládla se vždy pouze malá část potřebných učebnic. Informace pro neznalé – výroba speciálních učebnic, zvláště těch pro nevidomé je specifická, malonákladová záležitost a tudíž podstatně dražší, než podobné materiály pro běžné školy. Stejně tak základní školy se 680 tis. Kč mnoho učebních pomůcek pro 1. stupeň nepořídí, tedy pokud se jedná o plošné pokrytí a ne pouze o vybrané skupiny žáků. A navíc zdravotně postižení mají ze zákona nárok na všechny tyto učební texty zdarma. V kontrastu s tímto je počítáno na vzdělávání v jazyce národnostních menšin, multikulturní výchovu, integraci cizinců a výuku žáků – cizinců českému jazyku více než 26 mil. Kč.
„Na základě zpřesněných údajů z terénu a na základě výstupů projektu „Systémová podpora inkluzivního vzdělávání“ Univerzity Palackého Olomouc byly vypracovány dvě varianty kvalifikovaných odhadů nákladů na rok 2016 (září až prosinec) a rok 2017.“ Tato informace je rovněž zajímavá, protože je počítáno s částkami, které navrhuje externí organizace a přímo řízená organizace ministerstva, Národní ústav vzdělávání, který plnil téměř totožný úkol, s žádnými finančními odhady nepřichází.
Se zkušeností kolik peněz již olomoucký projekt stál a katalogy, které jsou jeho výstupy, budí přes svoji objemnost spíš úsměv, v některých pasážích s autory až soucit (např. rady učitelům kdo kde má za jakých podmínek sedět a podobné samozřejmosti, kterých jsou tyto svazky plné), se nabízí otázka na téma rentabilita toho všeho a zda nešlo spíše o to si vydělat, než něco smysluplného udělat. Nabízí se mi srovnání s pražským tunelem Blanka (samozřejmě ve školských ekonomických poměrech).
Je skutečně zarážející, jak velké slovo mají na resortním ministerstvu aktivisté z vlivných neziskovek, až to budí dojem, že se jich ministerští úředníci, zvláště ti ze speciálně pedagogického oddělení bojí. Je celému vzdělávání na škodu, že koncepčně se speciální pedagogikou již řadu let zabývají úředníci, kterým chybí potřebná odbornost, a tudíž jsou snadnou „kořistí“ těchto aktivistů. Jinak si jen obtížně můžeme vysvětlovat, proč z ministerstva vycházejí materiály úrovně kvality jako tento akční plán.
PaedDr. Jiří Pilař
Jiří Pilař 425 20. 09. 2015

Kategorie:

Předseda Jiří Pilař o ministru Chládkovi

Můj celkový dojem z působení pana ministra Chládka je převážně kladný.
V pozici ministra a dříve i senátora dokázal komunikovat s odbornou veřejností a také jí, konkrétně v otázkách regionálního, ale myslím i vysokého školství naslouchat. Pravda, asi bychom viděli jiné priority při práci s žáky než tablety do škol, plošně realizované přijímací zkoušky a povinnou maturitu z matematiky (nesmyslná zvláště ve školách, kde mají matematiku pouze první roky), ale ani k těmto tématům nelze přistupovat černobíle. Nicméně zásah do sortimentu automatů na různé poživatiny ve školách mi naopak přijde jako rozumný. K čemu nám je sledování struktury jídelníčku ve školních jídelnách a důraz na zdravou stravu, když na chodbách jsou automaty na spoustu lákadel přeplněných vším možným i nemožným, ale jen minimálně produkty pro dětský organismus přínosnými.
S Chládkovými názory na akcentování tvorby inkluzivního prostředí ve třídách běžných škol jsme jako asociace v mnohém souhlasili. Na rozdíl od některých svých podřízených se totiž nenechal dotlačit k laciným proklamacím a floskulím. Zjevně chápal limity a rizika bezbřehé inkluze, zvláště pokud jde o děti s mentálním postižením a děti se závažnými poruchami dorozumívacích schopností. Ono totiž skutečně nelze upřednostňovat vzdělávání jedněch na úkor druhých pouze pro vidinu miliard z evropského měšce.
K jeho přednostem platilo, že měl situaci v terénu celkem zmapovanou a věděl, že představy mnohých "inkluzionistů" jsou spíše zbožným přáním mimo reálné možnosti a v mnohém i mimo zdravý rozum. Český systém základního vzdělávání hájil i před evropskými a dalšími představiteli, jejichž názory byly cíleně dezinformovány některými pracovníky Úřadu vlády a s ním propojenými zástupci neziskovek, kteří se na jedné straně dotacemi státu nechávají živit a na straně druhé jej pomlouvají a dělají mu ostudu v cizině.
Je vůbec velmi živou otázkou jaká motivace neziskovky a některé pracovníky vládních úřadů a vysokých škol s pedagogickým zaměřením vede k protlačování naprosto nesmyslných představ o vzdělávání žáků hraničních a mentálně retardovaných včetně vytváření tlustospisů, při jejichž čtení si soudný člověk často klade otázku, zda to autor skutečně myslí vážně. Proto by mne zajímala skutečná motivace všech těch ochránců a pseudoochránců, kteří hájí zájmy někoho, kdo ani neví, že je hájen a navíc to ani hmotně nepocítí. Samozřejmě se naskýtá pochybnost o deklarované motivaci, zda to je skutečně myšleno vážně. Zvláště když si představíme tučný rozpočet na odměny lidí, kteří se touto pofiderní inkluzivní snahou budou zabývat a již nyní mají natažené ruce k zisku financí z Bruselu. To i člověk vystudovaný v daném oboru může zapomenout na odbornost a hlásat, s prominutím, hlouposti, kterým věří jen s vidinou možného zisku. Konec konců tuto představu potvrdil v televizním rozhovoru i odvolaný ministr Chládek.
Zrovna tak chápal potřebu redukce tříd víceletých gymnázií, které se staly nadměrně vyhledávanými pro ambiciózní rodiče bez ohledu, zda jejich děti jsou či nejsou výrazně talentované, a orientaci spíše na čtyřletou formu gymnaziálního studia. Shoda byla i ve snaze zkvalitnění výuky na druhém stupni základních škol, aby rodiče nevolili před nekvalitní výukou odchod dětí do víceletých gymnázií, což je druhým důvodem jejich přeplněnosti bez ohledu na jejich původní smysl (pouze pro mimořádně nadané).  
Nicméně je pravdou, že jeho slabinou bylo dotahování myšlenek až k jejich „zhmotnění“.  Ne vždy ohlídal, aby někteří ministerští úředníci realizovali jím deklarované kroky, na nichž se s odborníky shodl. Mnohé jím pořádané, ale již nedůsledně sledované kulaté stoly se ve svých závěrech nedomohly kýženého efektu a někdy měl člověk ze závěrů pocit, že se účastnil patrně jiného jednání. To zvláště tehdy, pokud prezentované názory neodpovídaly aktuálním politickým představám. I tato situace vedla až k námi organizované petici, jíž svým podpis připojilo bez mála sedmdesát tisíc občanů.
Zkratkovitým rozhodnutím o odvolání ministra zůstala na začátku cesty tolik potřebná reforma financování regionálního školství. Ta by měla být vedle vyřešení toku odpovídajícího množství financí do škol také zárukou možnosti větší prostupnosti vzdělávacího systému a umožnění smyslupné integrace žáků se speciálními vzdělávacími potřebami.
Je třeba dát do odpovídajícího tvaru kariérní systém pedagogických pracovníků, aby byli motivováni k dalšímu odbornému růstu a nezakrňovali na úrovni, kterou je vybavily vysoké školy.
K interpersonálním problémům na ministerstvu se mi nepřísluší vyjadřovat. Nicméně ke dvěma ano. Jednak to jsou někteří z poradců, kteří se jimi stali přes opakované fatální neúspěchy v praxi a také problém zaplevelení ministerstva referenty, kteří oblasti, za níž zodpovídají, příliš nerozumí a terénu na místo pomoci spíše škodí. To jistě jeho jménu příliš neprospělo.
Nastupující paní ministryni přeji, aby se jí podařilo se svěřeným resortem vbrzku seznámit a pokračovat v pozitivních krocích odvolaného předchůdce (vždyť byl premiérem označen za nejlepšího za deset posledních let) a naplnit mezery, které  po něm zbyly. Zároveň jí přeji, aby se dokázala správně orientovat v radách a doporučeních, kterých se jí bude dostávat, aby zohledňovala názory především odborné veřejnosti a nenechala se svazovat tendenčními a leckdy zištností vedenými představami „takyodborníků“.
Jiří Pilař
Jiří Pilař 428 20. 06. 2015
Tento web nepoužívá jiné než nezbytné soubory cookies.