Dopis ministryni školství od Mgr. Moudré
Podněty k připomínkovému řízení k vyhlášce §19 školského zákona
K 15.11. končí připomínkové řízení k vyhlášce §19 školského zákona. Proto mě nemůže nechat klidnou vše, co se v současné době ve speciální pedagogice děje.
Mám ve speciální pedagogice dlouholetou praxi. Za tu dobu jsem měla možnost pracovat se všemi druhy postižení u dětí. Pracovala jsem s dětmi tělesně postiženými, ve škole při nemocnici, se sluchově a zrakově postiženými, v pomocné třídě, mnoho let ve zvláštní škole, jako klinický logoped (atestaci nemám, pouze státnici z logopedie), na naši práci v autistické třídě se chodili dívat studenti z pedagogické fakulty. Asi největším oříškem pro mě byla hluchoslepá holčička s DMO. Při tomto těžkém postižení zbývá k využití pouze jeden smysl – hmat, který však byl díky DMO také částečně poškozen. Tato holčička přitom měla normální, nepoškozený intelekt. Mám rovněž jedenáctiletou praxi jako učitelka ZŠ. Myslím si proto, že na základě svých zkušeností mám ke speciální pedagogice co říci.
Na vysoké škole mi nejvíce pro budoucí profesní život daly praxe na různých druzích speciálně pedagogických zařízení. Již tehdy mě nejvíce zaujal specifický duch, který na těchto školách vládne. Byl to duch maximální podpory a přijetí těchto dětí a zároveň vysoké specializované úrovně práce s těmito dětmi. Tento duch je charakteristický pro všechny speciální školy. Velmi specializovanými a vypracovanými metodami se zde děti učí zvládat čtení, psaní, počítání, vyjadřování, sebeobsluhu, zkrátka všemu potřebnému pro život.
Základní myšlenka, která nám byla vštípena a kterou jsme vysvětlovali dětem i rodičům byla: maximální podpora sebevědomí, sebeúcty a důvěry v sebe u dítěte, vysvětlovali jsme dítěti, že zde se učí speciálními metodami vše, co potřebují pro život, aby se mohli do něho zapojit stejně jako ostatní. Překvapovala mě právě ta sebejistota, radostnost a vzájemná podpora dětí, ať to byly ty beznohé, které chodily po rukou, bezruké, které psaly ústy, slepé apod. Toto, tak důležité pro jejich budoucí život, se dalo vybudovat právě těmito vysoce specializovanými metodami a zkušeností speciálních pedagogů, kteří v daném prostředí působili mnoho let a zkušenosti načerpali. Tyto školy mají své nezastupitelné místo.
Znám dobře současný trend inkluze. Je snaha integrovat všechny do hlavního proudu v zájmu toho, aby nebyli nijak diskriminováni. Toto však může uplatňovat pouze ten, který má do speciální pedagogiky pouze povrchní vhled. Vždyť právě tím, že jsou vychováváni a vzděláváni ve výše popsaném prostředí, se jim poskytne podpory a možnosti pozdějšího začlenění největší. Toho žádná škola, kde budou tyto děti integrovány, na takové úrovni nedosáhne. Mluvím nyní o určitých typech postižení – těch těžších. Některé postižení integrovat lze a je to dobře. Škola však k tomu musí mít vybudované podmínky. Tyto podmínky se rozhodně nevybudují během půl roku a jsou to:
Především hluboké proškolení všech pedagogů pracujících na základních školách, včetně praxe ve speciálně pedagogických zařízeních a školách a „nasáknutí“ hlavního ducha speciální pedagogiky, což je bezpodmínečné přijetí všech, bez ohledu na jejich výkon. Tohle je to hlavní, co i mě speciální pedagogika naučila a beru to jako velkou cennost, zvlášť v současné době zaměřené na výkon a rozdělování lidí do různých soupeřících sociálních skupin.
Za druhé pak bezpodmínečně snížit počty žáků ve třídách, má-li být ve třídě rodinné prostředí vstřícné ke všem, s integrovanými dětmi, neměl by počet dětí ve třídě být vyšší než 15 žáků. Zní to jako sci-fi a úzce to souvisí s financováním. Navíc k tomu všemu musí být vypracován projekt, vytvořený skutečnými odborníky se zkušenostmi. Ředitelé by také měli být opět zaměřeni především na pedagogický proces a ne na neustálé počítání, jak vyjdou s penězi, čemuž se potom chod školy podřizuje. V dobách, kdy školy neměly právní subjektivitu, ředitelé měli o tuto starost méně.
Za třetí je nutné, aby na každé škole pracovalo několik speciálních pedagogů, kteří budou plnit funkci asistentů, neboť současný systém, kdy asistenti mají pouze absolvovaný kurz (v horším případě ani to ne) a jsou ohodnoceni tak, že se tomu lze jen zasmát, je absurdní.
Tito speciální pedagogové by měli mít navázaný úzký vztah se všemi druhy speciálních škol, kam by se chodili v případě potřeby učit či poradit. Tyto školy existují především v Praze a bylo by proto potřeba je rozšířit i do dalších velkých měst. Kromě toho by měly být v každé škole speciálně pedagogické třídy, ve kterých by se scházeli žáci, kteří to potřebují, na některé předměty – např. ČJ, M, CJ.
Sama jsem pracovala ve speciální třídě, kde jsem měla 4 oddělení. Tato práce je náročná, má svá specifika, ale dá se zvládnout. Myslím si proto, že podle velikosti školy by měla být nejméně jedna taková třída na 1.stupni a jedna na 2.stupni. Pracovalo by se v blocích, protože přímou a nepřímou práci je v takovém případě třeba rozložit do větších časových úseků.
Ostatní předměty by mohly děti plnit se svojí kmenovou třídou.
Toto vše by mělo být zcela průchozí, takže speciální pedagog by mohl dítě vrátit do kmenové třídy na určitý předmět, pokud by toho již bylo schopné a opačně.
Já osobně si stejně myslím, že samotní handicapovaní žáci dosáhnou většího klidu a kvality přípravy na budoucí život ve speciálních školách. Nechala bych proto zcela na rodičích, do jakého typu zařízení chtějí své dítě dát. Toto dnes, v době svobody, možné není!
Mnou výše popsaný způsob výuky by měl však nezastupitelné místo v místech vzdálených od Prahy, kde většina speciálních škol (nemluvím o praktických školách) je. Je zde totiž v současném uspořádání, tak jak nyní existuje, i slabina.
První slabina je, že děti ze vzdálenějších míst, které se vzdělávají ve školách pro žáky se sluchovým, zrakovým a tělesným postižením, musí bydlet na internátě v Praze, což rozhodně dobré není.
Druhá slabina je to, že široká veřejnost, ani žáci ZŠ, nemají možnost s postiženými dětmi do styku a naučit se adekvátně s nimi jednat. Na základních školách je v tomto směru zcela pole neorané a to jak u učitelů, tak u rodičů a u dětí.
Speciální školy by však měly mít nezastupitelnou metodickou roli, navíc některá postižení integrovat nelze a hlavně rodiče musí mít širokou možnost se informovat a následně rozhodnout, kam své dítě chtějí dát, jestli do speciální školy, nebo integrovat do běžné školy. Jsou však takové druhy postižení, při kterých by se nemělo o integraci do běžné školy ani uvažovat. Jak se asi bude v přeplněné běžné třídě, plné hluku a rozruchu, s dětmi mnohdy agresivními cítit integrovaný autista, který vnímá bolestně všechny silnější zvuky, je zvyklý na naprostý neměnný řád ve všem a na své stereotypy, které mu dodávají jistotu a potřebuje hlavně laskavost a klid? Lze si to vůbec představit?
Měla jsem rovněž ve třídě nemluvící dítě. Navštěvovalo rok logopedickou třídu a vrátilo se mluvící s nepatrnou vadou řeči. Základní škola toto nedokázala. Já osobně, pokud by to týkalo mého dítěte, bych v současné době volila jednoznačně speciální školu.
V současné době, kdy jsme na tom s penězi tak, jak jsme, bych viděla jako nejjednodušší nechat vše fungovat tak, jak je a zajistit široké možnosti setkávání se obou skupin dětí (postižených a zdravých) při různých aktivitách mimo výuku. Při tom pak v klidu a za široké spolupráce odborníků vypracovat projekt změn, o kterém jsem se zmínila výše, vyhodnotit jej i finančně a rozhodnout, máme-li na to prostředky.
Až dosud jsem psala o speciální pedagogice obecně.
Nyní bych se ráda zaměřila na praktické školy, kterých se navrhované změny nejvíce týkají.
Na praktické (tehdy zvláštní) škole jsem pracovala 8 let. Velmi dobře si pamatuji, v jakém stavu k nám přicházely děti ze základní školy. Bez sebevědomí, zneurotizované, sebepodceňující se, negativně naladěné, zdeptané neúspěchem, nepřijetím, často i posměchem nebo šikanou. Tyto věci na základní škole existují a nepřestanou existovat mávnutím proutku, za současných podmínek (přeplněnost tříd, pohánění dětí k co největšímu výkonu, splnění všech výstupů, přeplněnost osnov, číselné hodnocení).
Tyto děti po příchodu do zvláštní školy neuvěřitelným způsobem rozkvetly. Mohly poprvé v životě poznat úspěch, bezpodmínečné přijetí od učitelů i kamarádů sobě rovných a byl z nich sejmut tlak, kterým na ně požadavky základní školy působily a poskytnut prostor a podpora pro pochopení učiva, které bylo podáváno způsobem jim pochopitelným. K tomuto máme velmi dobře vypracované učebnice sestavené s přihlédnutím a zkušenostmi s tím, jak mentálně postižené dítě vnímá a co potřebuje a učební plán zaměřený na zvládnutí toho hlavního.
Vždy platilo toto: 1.třída ZŠ je rozložena do prvních tří let školní docházky, neboť u lehce mentálně postižených dětí vyzrává nervová soustava pomaleji a v tomto věku je tomuto dozrávání nutno poskytnout prostor. Navíc u některých dětí je nutno vytvořit v tomto věku ještě i sociální návyky a doplnit znalosti, které by mělo dítě při vstupu do školy mít. O tom se ale podrobněji ještě zmíním.
Za první tři roky školní docházky zvládnou tedy žáci první třídu základní školy a dále to postupuje již zhruba podobně jako na základní škole (4.třída praktické školy odpovídá zhruba 2.třídě ZŠ, 5.třída 3.třídě atd.), s pomocí jednodušších učebnic a mírné redukce učiva, které obsahuje ty nejdůležitější vědomosti. Na 2.stupni se to pak zrychlí.
Děti tedy opouštějí praktickou školu s vědomostmi zhruba ukončené 7.třídy ZŠ.
Zároveň je na praktické škole více hodin pracovního vyučování, neboť se vychází z potřeby získat praktické dovednosti, které žáci budou pro svůj další život potřebovat, neboť je předpoklad, že se uplatní hlavně v manuálních profesích.
V době, kdy jsem učila na zvláštní škole, byla možnost, o které nevím, jestli existuje dosud. Byla to možnost doplnit si po absolvování zvláštní školy ještě učivo posledních dvou ročníků základní školy a získat tak úplné základní vzdělání.
Toto by mělo zůstat zachováno a zároveň přidána možnost přestupu zpět na základní školu v průběhu školní docházky, nastane-li u dítěte zlepšení, zrovna tak by mělo být necháno zcela na vůli rodičů, kde chtějí své dítě nechat vzdělávat.
Jsem přesvědčena o tom, že ten klid na učení, podporu a pozitivitu při učení v současné chvíli základní školy integrovanému dítěti s LMP nejsou schopny poskytnout a za pomoci vámi navrhovaných opatření nebudou schopny poskytnout ani na začátku příštího školního roku.
Představte si, prosím, reálnou situaci na základní škole:
Ve třídě průměrně 27 dětí, tlak je na co nejlepší a nejrychlejší zvládnutí učiva, konkrétně v mojí třídě mám nyní 5 integrovaných dětí z důvodu ADHD syndromu a poruch učení, další 4 mají dyslektické poruchy diagnostikovány rovněž. V minulých dobách existovaly na základních školách pro podobné případy vyrovnávací třídy s menším počtem žáků a dyslektické třídy, z nichž pak děti přecházely do běžné 6.třídy ZŠ. Plnily svou funkci velmi dobře, poskytly dětem to, co potřebují – prostor, čas, speciálně pedagogický přístup. O to jde vždycky.
Je třeba pochopit tuto základní věc – nejedná se o nějakou separaci, ale naopak o co největší podporu právě k tomu, aby se dítě dokázalo začlenit.
Tyto třídy zmizely – není mi známo proč.
Mám to tedy ve třídě takto nastavené, k tomu další žáček „studuje“ dálkově přes e-maily v USA, jeden je nadprůměrně nadaný. Umí si někdo představit, jak to dopadne při začlenění dalších mentálně či jinak postižených dětí s asistenty nebo bez nich do této třídy? Řekla bych, že tak že asistent bude sedět s dítětem někde v rohu a nažit se ho naučit to, co by se jinak učilo v klidu a pohodě se svými kamarády ve speciální škole, v případě, že toto dítě bude mít k tomu ještě poruchu chování, odejde s ním ze třídy někam jinam, nebo dítě rozhodí celou třídu. To je tedy opravdu maximální poskytnutí podpory.
Bude-li dětí s poruchami chování ve třídách více, logicky se to nebude rodičům líbit, mně by se to nelíbilo také. Budou hledat školu, kde je to lepší a školy se opět rozdělí, tentokrát na ty dobré a špatné, propast mezi školami a mezi žáky se prohloubí.
A co nadané děti? Zrušíme třídy pro ně a víceletá gymnázia? To je přeci také proti trendu inkluze. Málokdo ví, že speciální školství zahrnuje rovněž děti nadané. Navrhovanému modelu tyto školy také nevyhovují.
Není naprosto přirozené, že lidem i dětem je nejlépe mezi těmi, kteří jsou jim podobní?
Jako příklad reálného stavu bych ráda opět uvedla případ z mojí třídy.
Klouček (říkejme mu Milánek) ke mně propadl, když jsem začínala s prvňáčky. Opakoval tedy 1.třídu. Byl stresovaný, pomočoval se, podpora z rodiny mizivá. Jako první úkol jsem si dala nechat ho „rozkvést“ tak, jak jsem o tom psala při zmínce o zvláštní škole. Povedlo se. Ze zlobivého, roztěkaného a nesoustředěného dítěte se stal radostný, iniciativní kluk. Tak to bylo v 1.pololetí 1.třídy. Učivo, které slyšel již podruhé, celkem zvládal. Ve 2.pololetí 1.třídy narazil na svůj strop. Děti mu začaly nezadržitelně utíkat. Na konci 1.třídy byla situace patová – opět zlobil, nezvládl chvíli sedět u práce, soustředit se. Něco uměl napsat, číst malinko a počítal s chybami do 5.
Po své dlouholeté práci ve speciální pedagogice o sobě vím, že diagnostika mi jde docela dobře. Bylo mi jasné, že toto je dítě s hraničním intelektem, spadajícím v některých složkách do pásma LMP. V duchu jsem ho viděla jako úspěšné dítě na praktické škole. Konkrétně tento by to zřejmě zvládl i v běžné třídě s asistentem, sehnat asistenta však nebylo reálné a navíc i přes veškerou moji snahu byl ve třídě outsiderem, neměl kamaráda, byl jiný (nebyl to Rom) a děti si s ním neměly co říci. Ve školní jídelně si vždycky sedal k dětem ze speciálních tříd, které ve škole také máme, ty ho braly.
Bylo to dlouhé uvažování. Kdyby tento žáček měl z domova maximální podporu, možná by ZŠ se čtyřkami prošel, přetížen a bez kamarádů. Tu však neměl.
Na začátku 2.třídy jsem věděla, že tohle musíme dělat nějak jinak a šla jsem se poradit do SPC. Na tohle jednání tedy hned tak nezapomenu. Když jsem vše vysvětlila, bylo mi psycholožkou doporučeno, aby Milánkovi byly nasazeny léky, díky čemuž by tolik nevnímal, že selhává. Unikátní rada. Pár kroků od nás přitom fungovala speciální třída.
Rozhodla jsem se tedy k tomu, co jsem sama pokládala za nejlepší. Sehnala jsem si učebnice pro praktickou školu a o své vůli, tajně, jsem začala Milana učit podle nich. Vytvořila jsem z něho tedy zvláštní skupinu ve třídě. Samozřejmě to zabralo. Učebnice byly pro Milana srozumitelné, nadšení a zaujetí pro práci se vrátilo. Dětem jsem vysvětlila, že se učí to, co ony, ale potřebuje k tomu více času, než je dožene.
Učili jsme se takhle rok. Na konci školního roku Milan počítal do 20, po desítkách do 100, uměl násobilku 2, měl splněnou 3.třídu praktické školy. Přesně tak, jak to odpovídá prvním třem ročníkům praktické školy s ohledem na vyzrávání nervové soustavy. Byl to obrovský pokrok s ohledem na to, s čím na začátku školního roku začínal. Podle osnov základní školy ovládal však pouze učivo 1.třídy ZŠ a kousíček. Výstupy 2.třídy nesplnil. Přes jeho obrovský pokrok a snahu měl být tedy podle platných norem hodnocen nedostatečně. Po diskusi s panem ředitelem byl tedy Milan hodnocen slovně. V hodnocení jsem vyzdvihla jeho velké pokroky a povzbudila ho k další práci. Musela se tam však objevit věta „Učivo 2.ročníku podle osnov ZŠ jsi nesplnil.“ No, pořád to vypadá lépe než pětka.
V průběhu výše popsaného fungování ve 2.třídě mi bylo stále více jasné, že ve třetí už to tímhle způsobem nepůjde. Učiva ve 2.třídě je v porovnání se 3.třídou podstatně méně, navíc jsem na konci školního roku byla z této práce na dvě skupiny současně s výše popsaným stavem v mojí třídě (5 dalších integrovaných, 4 s poruchami učení, 1 žák v zahraničí, pro kterého jsem připravovala přezkoušení) značně umořená.
Po vysoce fundované radě, které se mi dostalo v SPC, jsem tedy po dohodě s maminkou chlapce začala hledat dobrou PPP, kam bychom chlapce poslaly. Maminka, sama absolventka zvláštní školy, mě moc prosila, abych jí pomohla syna do speciální školy dostat.
Přesvědčila jsem se, že dnes dostat dítě do speciální třídy je těžší, než dostat maturanta na vysokou. Byla jsem svědkem naprosté beznaděje a bezvýchodného stavu matky, na její přání ohledně zařazení syna do speciální třídy nebyl vůbec brán zřetel.
Vzhledem k tomu, že je poradna více vzdálená od bydliště žáka a se špatně navazující autobusovou dopravou s několika přestupy, slíbila jsem mamince, že ji do poradny odvezu vlastním autem. V průběhu školního roku jsme tam byli celkem 5x.
Nebudu to popisovat podrobně, mohu jen říci, že přestože výsledky vyšetření odpovídaly požadavkům k zařazení do speciální školy, stáli jsme před neprostupnou zdí, poradna požadovala, aby žák absolvoval vyšetření opakovaně, protože musí tento výsledek vyšetření vyjít 2x, později nám napsali výsledek tak, aby poradna byla krytá, to znamená bez doporučení, které by opravňovalo dítě k zařazení do praktické školy.
Rodiče nejen tohoto dítěte, kteří si přejí, aby bylo vzděláváno ve speciální škole, nemají v současné době absolutně žádnou možnost toho dosáhnout.
I v naší škole je podobných dětí v různých třídách mnoho. Žijí svůj život trvale neúspěšného dítěte na okraji kolektivu, věčně selhávajícího, s útržkovitými vědomostmi, které jim nedávají smysl, dítěte naladěného negativně, neurotického, bez kamarádů, vystaveného mnohdy šikaně. To je tedy v praxi rovný přístup k vzdělávání, úplně špatně pochopený a zcela převrácený. Tito žáci propadnou jednou na 1.stupni, vícekrát nemohou, jednou na 2.stupni, takže vystupují ze 7.třídy ZŠ. Jak jsem již uvedla, i praktická škola končí zhruba na úrovni 7.třídy ZŠ. Ti ze ZŠ ovšem vystoupí s útržkovitými znalostmi, trvale poškozeni devítiletým trápením, nešťastní. Jak úspěšní budou v dalším životě, je lehké domyslet, z nešťastných neúspěšných lidí skončí mnoho z nich u různých druhů agrese. Představme si k tomu ještě do praxe uvedený celý plán inkluze, to znamená další děti s asistenty či bez nich ve třídách.
Milan je nakonec po ročním snažení mém i jeho rodičů ve speciální třídě naší školy. Vídám ho každý den ve společné školní jídelně. Podle očekávání opět kvete a je šťastný. Jsem velmi ráda za každý den, který tam stráví v pohodě a také za to, že se mu tam v klidu dostane základů vzdělání. Jak to s ním dopadne v příštím školním roce, nevím.
Nakonec bych se ještě chtěla zmínit o těch, kteří stáli na začátku zrodu těchto plánovaných změn – o Romech. Je známo, že jsou to oni, kteří si stěžovali, že jsou neoprávněně zařazováni do praktických škol.
V některých případech to může být i pravda. Při mém působení ve zvláštní škole v Kladně, která byla známá jako škola prakticky romská (v jednotlivých třídách byl maximálně jeden, dva žáci neromského původu, někdy ani to ne), jsme byli svědky stavu, kdy romští rodiče vodili děti k zápisu přímo do této školy, přestože správný způsob byl takový, že dítě mělo jít k zápisu do běžné ZŠ a teprve na základě doporučení PPP bylo vřazeno do speciální školy, pokud to potřebovalo. Více postižené děti přišly k zápisu do školy již s touto zprávou z PPP. Romští rodiče však PPP často vynechávali a rovnou přivedli dítě k zápisu do tehdy zvláštní školy, protože byla „jejich“. Na základě toho, že v té době mohli rodiče rozhodnout, kde chtějí, aby se jejich dítě vzdělávalo, bylo zapsáno tam.
Myslím, že při dodržení správného postupu – že dítě nastoupí školní docházku v základní škole a teprve selhává-li, je vyšetřeno a případně přeřazeno, nemělo by k nespravedlivému zařazení do speciální školy dojít. Navíc, jak jsem již uvedla, bylo možno si základní vzdělání doplnit.
Myslím, že v každém případě je správnost zařazení možno si ohlídat, je to rozumnější než rozorat celé fungování speciální pedagogiky na základě stížnosti jedné skupiny obyvatel.
Jde zde totiž ještě o jednu věc, kterou jsem v proběhlých diskuzích osobně vůbec nezaznamenala.
Už na vysoké škole jsme se učili, že u mentálně postižených dětí rozlišujeme dva typy tohoto postižení – sociální mentální postižení a organické. Organické je dáno organicky – dítě se tak prostě narodí a není možno jej příliš měnit. Sociální demence je způsobena nepodnětným rodinným prostředím, nerozvíjením dítěte a podobně. Pokud je podchycena včas, dá se měnit k lepšímu podstatně. Je tragické, že se tyto dvě věci v současné době vůbec nerozlišují.
Mluvila jsem s mnoha rodiči dětí s organicky danou demencí, kteří rozhodně jsou schopni dítěti poskytnout vše ke zdárnému vývoji, ale dítě má prostě své limity dané. Tito rodiče chtějí pro své dítě chápavé přijímající prostředí a speciální péči a metody jemu blízké, zároveň kamarády blízké mu úrovní. Nepřejí si integraci za každou cenu. Na ně v současné době není brán vůbec zřetel.
Pokud jde o sociální demenci, která se u Romů vyskytuje častěji než u majoritní populace, tam je potřeba opatření daleko širšího.
Z nejširšího hlediska by bylo potřeba změn v celé společnosti tak, aby Romové měli usnadněno vůbec najít zaměstnání. Od toho se pak odvíjí vše ostatní. Jestliže však máme v naší republice regiony, kde je obecně složité práci najít, bude se to Romům dařit tím hůře, ne z důvodu rasismu, ale z důvodu zakořeněného povědomí o jejich nespolehlivosti.
Romské děti je pak třeba podchycovat v útlém věku a začít rozvíjet co nejdříve, tak aby už do školy nepřicházely s tímto handicapem.
Je to běh na dlouhou trať a práce, která se musí dělat postupně a dlouhou dobu.
Ze své zkušenosti vím, jak nepodchycené a temperamentní romské dítě dokáže rozhodit práci v celé třídě, současně znám mnoho romských dětí hodných a šikovných, takže, přestože nyní píši o Romech, bylo by správnější psát obecně o dětech se sociální demencí jako takových.
Konkrétně Romů se však týká to, že především oni sami by měli převzít iniciativu. Z jejich středu musí vyjít vzdělaní lidé, kteří se budou sami snažit vyřešit problémy jejich společnosti uvnitř ní samé a následně pak ve vztahu k ostatním.
Na závěr bych chtěla apelovat a poprosit. Vezměte, prosím, v úvahu podněty speciálních pedagogů. Nevím, kdo v současné době za ministerstvo školství má mandát k jednání s EU. Měl by to být v každém případě odborník s širokým vhledem do problematiky. Nevěřím tomu, že bychom nedokázali své speciální školství před EU obhájit a vysvětlit. A nevěřím také tomu, že by to odborníci v EU nedokázali pochopit. Chce to jen více dialogu. V každém případě by lidé, kteří rozhodují o změnách, měli problematiku znát, jak naši, tak ti z EU. V první řadě to znamená navštívit speciální školy a seznámit se s prací v nich. Není problém sem příslušné lidi z EU pozvat.
Je možné, že v jiných zemích je speciální pedagogika organizována jinak. Není však dobré nutit všechny pracovat podle jednoho „jedině správného“ modelu. Je to o komunikaci a také o naší schopnosti se obhájit.
Pamatuji se na dobu těsně po sametové revoluci. Tehdy k nám přijeli speciální pedagogové ze západu, aby nám předali své zkušenosti. Když jsme jim vše ukázali a provedli je po speciálních školách, řekli nám: „My vás nemáme co učit, my se budeme učit od vás.“
Tehdy byla speciální pedagogika u nás na světové špičce.
Nenechte ji, prosím, upadnout do chaosu, už jen kvůli těm profesorům, vyhlášeným kapacitám, kteří ji před lety u nás zakládali a dobře věděli proč.
Děkuji.
Mgr. Lubomíra Moudrá